Antiglobalizační trendy v obchodu mohou mít někdy i logiku

Hned na úvod by bylo správné konstatovat, že na obchodních válkách, které mezi sebou vedla a vedou různé ekonomická teritoria, ve finále většinou prodělá spotřebitel. Omezení zahraniční konkurence totiž logicky umožňuje národním výrobcům bez takové konkurence vyšší možnost uplatnit se na vlastním trhu a také zvýšit ceny svých produktů. Proto také většina ekonomů jakékoli regulace zahraničního obchodu kritizuje a odsuzuje, a obecně mají pravdu. Trochu se ale přitom zapomíná na poněkud specifickou oblast zemědělství a potravinářství, v níž nemusí totální liberalizace přinášet vždy jen „samá pozitiva“ a kde tak úplně neplatí teze o zlém Trumpovi a hodné a logicky se bránící EU.

I když se v „obchodní válce“ mezi USA a EU mluví především v souvislosti s průmyslovými produkty, je to zejména oblast zemědělství a potravinářství, v níž EU klade americké produkci po desítky let mnohé netarifní i tarifní překážky při vstupu na evropský trh. Známý je především odpor EU vůči potravinám (nebo krmivům) vyrobených z GMO (geneticky modifikovaných organismů), které jsou v Evropě považovány za rizikové, nicméně celý svět s nimi obchoduje a používá je. EU také v soudních sporech u WTO (Světová obchodní organizace) všechny soudy týkající se zákazu dovozů GMO na své území prohrála, jako netarifní překážku obchodu ale fakticky zákaz uplatňuje dál. To může někdo považovat za pozitivní a jiný za negativní stav, ale uvedený příklad ukazuje, že například na tuto oblast nelze vztahovat černobílé vidění. Naopak nepříliš známou skutečností je, že EU uplatňuje v zásadě astronomická cla na dovoz třinového cukru, typické to komoditě Severní a Jižní Ameriky. Uvedená cla dosahovala v minulosti i více než 300 procent, v poslední době se sice mírně snížila, ale i tak jde o výraznou celní obranu EU před dovozy této komodity. Trochu se také již zapomnělo na dlouho připravovanou dohodu TTIP (Transatlantické strategické a obchodní partnerství), která nebyla dokončena právě kvůli kapitole zemědělství a potravinářství, a to zejména z iniciativy EU. Příkladů z této oblasti, kdy sama EU liberalizaci zahraničního obchodu cíleně blokuje, je ale celá řada. Tak trochu pak není divu, že v jiných oblastech se o to nyní snaží i USA a EU na tu hru docela ráda přistoupí.

Zůstaneme-li v oblasti zemědělství a potravinářství, je třeba připomenout si také stále trvající rizika, provázející dovoz takových produktů na území EU i ČR ze zemí, které nedisponují moderními pěstebními, výrobními a kontrolními technologiemi, přičemž výsledkem jsou produkty obsahující nadlimitní množství pro člověka rizikových látek. I když se u nás diskutuje hlavně o rizicích polské produkce, statisticky jsou mnohem častější dovozy takových potravin a pochutin z asijských zemí, například (ale nejen) z Číny. V současném světě charakterizovaném nebývalým rozvojem alergií všeho druhu je také na místě připomenout, že vyšší alergenní rizika představují výrobky ze surovin, které nepochází z prostředí spotřebitele, a jeho organismus tak vůči nim nemá obranné látky. A konečně z pohledu ekologie a stavu životního prostředí Země se nezdá zrovna rozumné dovážet zemědělské suroviny a potraviny z opačného konce planety, zvláště v těch případech, kdy jde o produkty, které lze vyrobit buď na vlastním území, nebo prostě „někde blíž“.

Na začátku jsem konstatoval, že na obchodních válkách prodělá většinou spotřebitel. Ano, většinou, především ale z hlediska cen, za které „obchodně neliberalizované“ produkty kupuje, tedy z pohledu ekonomického. Ve hře jsou ale i jiné faktory, které lze označit jako „antiglobalizační trendy“ a které začínají hrát stále větší roli. Není to přitom tak fatálně negativní, jak by se mohlo na první pohled zdát - například i proto, že svět vždy byl a měl by zůstat pestrý, což mimo jiné představuje možnost zachovat si jedinečnost a identitu. Dát si tak třeba na Aljašce, v Praze nebo v Sydney stejný hamburger zřejmě není to, po čem člověk při návštěvě té či které destinace touží, což svým způsobem platí i na globálně stejné trubky z hliníku. Jinými slovy, ať se to komu líbí nebo ne, zdá se, že období globální liberalizace obchodu spěje ke svému konci, a nemusí to být vždy jen prohra.