Vládnoucí hospodářský řád je patogenní. Nízkými mzdami a velkou nezaměstnaností ničí příjmy spotřebitelů, zatímco přesycuje trh konzumním zbožím. Současně prohlubuje rozdíl příjmů a majetku mezi chudými a bohatými; nikdy předtím nebyl tak závratný. Tento vývoj je neudržitelný. Může vést k sociálním bouřím a revolucím. Řada změn by mohla posunout vyšinutý systém do žádoucí rovnováhy.

Čím začít?

Mohla by se vytvořit společná celosvětová strategie zaměřená na tvorbu nových pracovních příležitostí. Světový plán zaměstnanosti by nebyl zadarmo, ale potřebné peníze by se daly opatřit uvalením Tobinovy daně na spekulativní finanční operace a snížením výdajů na zbrojení.

Mohlo by se změnit paradigma národního rozvoje v chudých zemích. Místo, aby si tamní vlády kladly za cíl zvýšit HDP, hlavním měřítkem pokroku by se mělo stát uspokojování základních životních potřeb obyvatelstva. To znamená, aby lidé měli co jíst, střechu nad hlavou, pitnou vodu, přístup ke vzdělání, lékařské péči a k životu potřebný příjem. Skutečnost, že 1,4 miliardy obyvatel Země, z nichž většina jsou Afričané, živoří v naprosté bídě a každá druhá lidská bytost musí nějak přežít z méně než dvou dolarů denně, je hanba a sprostota.

Mohla by se přijmout a důsledně uplatňovat mezinárodní úmluva, která postaví daňové ráje mimo zákon a zabrání daňovým únikům nadnárodních korporací. Zároveň by zasadila smrtelnou ránu obchodu s drogami, zbraněmi a lidmi.

Mohl by se víc zdanit kapitál, neboť daňové břímě se přeneslo od bohatých na střední a chudé vrstvy. Za vlády Eisenhowera v padesátých letech minulého století bohatí Američané platili progresivní daň až do výše 91 procent. Amerika se v té době stala sociálně spravedlivější ve srovnání se současností, platy byly vyšší a životní úroveň rostla.

Mohl by se změnit ekonomický model, který bere chudým a přidává bohatým. V USA jedno procento boháčů má větší majetek nežli devadesát procent ostatních občanů. Tři nejbohatší muži světa mají víc majetku nežli 48 chudých zemí dohromady. Během posledních šesti let majetek 62 největších boháčů světa vzrostl o 44 % a činí 1,76 bilionu dolarů. Naproti tomu souhrnné vlastnictví chudší poloviny lidstva se v téže době o bilion dolarů snížilo, což představuje pokles o 41 %. Z historické zkušenosti víme, že společnosti, v nichž bohatí bohatli a chudí chudli, pohltila sociální propast , kterou vytvořily.

Tyto a další změny hospodářského a sociálního systému by se daly uskutečnit, kdyby byla politická vůle. Ale jak mohou politici prosazovat zájmy většiny, když ke svému zvolení potřebují stále více a více peněz mohovité menšiny. Na to, aby se někdo v Americe stal senátorem nebo kongresmanem, musí vynaložit na svou volební kampaň nejméně dva miliony dolarů, jinak nemá šanci. Ve Washingtonu je nyní aspoň patnáct tisíc lobbistů, kteří kupují politickou podporu koncernům, Wall Streetu a zájmovým skupinám. Farmaceutická lobby rozděluje spřízněným politikům tři miliardy dolarů ročně. Vojensko-průmyslová lobby je ještě štědřejší. Evropská unie je rovněž postižena: v Bruselu je už třináct tisíc lobbistů. V chudých afrických státech politickou přízeň kupují cizí peníze pro cizí zájmy. Její cenu určuje přírodní bohatství země.

Dokud finanční a koncernová oligarchie bude platit politiky, budou sloužit jí a ne lidem.

Co můžeme proti politické korupci udělat?

Obvyklá odpověď je, že potřebujeme lepší politiky. Ale abychom je měli, potřebujeme společensky motivované občany.

Potřebujeme občany, kteří budou bojovat proti sociálnímu darwinismu a proti návratu k životním podmínkám devatenáctého století. Ekonomika dnes neslouží lidem, nýbrž chamtivosti a zisku. Lidská práce je zbožím. Malá národní hospodářství jsou přívěskem nadnárodních korporací a zdrojem levné pracovní síly.

Potřebujeme občany, kteří řeknou politikům DOST, my pracující lidé máme právo určit, jakým směrem se má hospodářský a společenský vývoj ubírat a čemu má sloužit. A za tohle právo půjdeme do ulic a do stávek, protože bez boje jej už neprosadíme.

Jestliže někdo věří legendě, že třídní boj skončil na smetišti dějin, měl by si jako pokání opakovat vstávaje lehaje přiznání Waren Buffeta, jednoho z nejbohatších lidí v Americe: „Ano, třídní boj opravdu existuje všude, ale je to moje třída, třída bohatých, která jej vede, a my vyhráváme na všech frontách.“

Má pravdu. V posledních třiceti letech jsme ustoupili na celé bitevní čáře a vzdali se téměř všech hlavních výdobytků, které naši předkové získali za dvě století sociálních bojů..

Zastavit ústup vyžaduje angažovanost, občanskou statečnost a nemyslet stádně.

Autor působil v Mezinárodní organizaci práce v Ženevě