Je lepší nechat zkrachovat AIG než Spojené státy. Tak komentoval před časem známý americký finančník Jim Rogers navýšení státní pomoci největší světové pojišťovně ze 150 na 180 miliard dolarů. Byla to možná nadsázka, ale dost to vypovídá o tom, že už to na tom světě zrovna velká sranda není. Zvláště když obavy o schopnost USA splácet dluhy pronesl nedávno i předseda čínské vlády, tedy reprezentant největšího věřitele Ameriky, na jehož zdroje spoléhají i autoři Obamova gigantického rozpočtového deficitu.

A jak se v tomhle dusnu dýchá slabým evropským státům? Evidentně nic moc. Jejich schopnost financovat své dluhy je o mnoho řádů menší a je to vidět. První na řadě je Irsko, které jeho záchranné akce v bankovním sektoru shodily do dluhové pasti, z níž se samo jen těžko vyhrabe.

Nás však pochopitelně více zajímá blízké Maďarsko, které nyní sklízí výprask za svůj odpor k reformám. Socialistický premiér Ferenc Gyurcsány před necelými třemi lety přiznal, že jeho vláda lhala Maďarům ve dne a lhala jim i v noci a neudělala vůbec nic. Konstruktivní kritika sice vyvolala politickou bouři, ale nevedla k tomu, k čemu měla. K tomu, že by vláda opravdu něco dělala a reformovala veřejné finance. Pokus opravit systém financování zdravotnictví a zavedení našich známých regulačních poplatků skončil fiaskem, stejně jako další reformy, protože pro změnu zase lhala opozice, že to přece funguje a bude fungovat zadarmo a chybějící peníze někdo půjčí. Hluboce zadlužená státní kasa a nulová ochota k reformám pak po začátku krize vedly investory k útěku od Dunaje a způsobily dramatický pokles kurzu forintu, v němž čerpala půjčky a hypoteční úvěry většina obyvatelstva. Obyvatelstvo je dramaticky ruinováno a dochází k sociálním otřesům v rozsahu, o němž se nikomu z organizátorů protipoplatkových demonstrací ani nesnilo.

Zoufalá vláda pak hledá útočiště v eurozóně, kam je nikdo nepustí, a i kdyby pustil, tak to Maďarsku pranic nepomůže, protože před bankrotem je z důvodu katastrofálního stavu veřejných financí a odmítání reforem i eurové Řecko. Ani jemu nechtějí banky půjčovat.

Hrozby velkých státních bankrotů budou nepochybně i hlavním tématem nadcházejícího summitu G20 a je dobře, že Evropa je ochotna se aktivně zúčastnit navýšení fondů Mezinárodního měnového fondu, který pro státy funguje jako věřitel poslední instance. Je jen otázkou, zda těch 75 miliard dolarů bude stačit. Ve frontě stojí totiž další. Pobaltské státy budou levné, ale Ukrajina je už pořádné sousto a čert ví, jak se s dluhy popasuje Itálie, byť tam vzbuzuje naději zkušenost tamních finančníků s hodováním v toskánském stylu na kraji propasti. V maléru už byli mockrát a vždy to zvládli. Navíc zřejmě začne fungovat i nějaký mechanismus mezistátní finanční podpory v rámci EU.

Jenže kdo si chce půjčovat od MMF, musí plnit dost tvrdé podmínky a pokorně čekat na pravidelné návštěvy kontrolorů účtů, na jejichž soudu pak záleží, zda příslušný protektor podepíše ten tak nedočkavě vyhlížený platební příkaz a bude na penze a platy učitelů. A že by Němci, kteří budou z velké části financovat evropský záchranný program, byli benevolentnější, určitě nelze čekat.

Teď už by i Paroubkové a Sobotkové všech zemí mohli pochopit, že na dluzích opravdu záleží a je to opravdu lepší bez nich. Že je třeba něco dělat s penzijní reformou a racionální hospodaření ve zdravotnictví a poplatky opravdu nejsou od ďábla. Protože když to nepochopí, tak za pár let budeme čekat na shovívavého protektora MMF stejně jako dnes Maďaři, krize nekrize.

Století tolerance k dluhům totiž končí, byť to tak při čtení zpráv o obrovských stimulačních balíčcích zatím nevypadá.

MfD, 21.3.2009

Autor je komentátor týdeníku Profit