Evropská komise věští až do roku 2025, dosud ale nepojala ani minulou finanční krizi

Koncem 20. století většina zemí Evropské unie přijala společnou evropskou měnu. Očekávání byla vysoká. „Euro učiní přítrž zmatkům či finančním krizím,“ prohlásil kupříkladu Yves-Thibault de Silguy, někdejší koordinátor zavedení eura. Stejně optimisticky se vyjadřovali i další unijní činitelé.

O necelé desetiletí později přišla nejhorší finanční krize od roku 1931. Ukázalo se, že průkopníci eura si ani neuměli představit, jak skutečná krize vůbec vypadá.

O dalších téměř deset let později se politici a úředníci snaží vymyslet, jak vybřednout z hospodářské stagnace, která postihla velkou část eurozóny. Diskusní dokument s návrhy změn do roku 2025 představili místopředseda komise pro euro a sociální dialog Valdis Dombrovskis a eurokomisař pro hospodářské a měnové otázky, daně a cla Pierre Moscovici. A co Evropské unii navrhují?

Začlenění sem, bariéry tam

Možná budete překvapeni, možná dokonce šokováni, ale oficiální linií Evropské komise je další prohlubování integrace. Ale dost ironie. V popředí zájmu stojí dokončení bankovní unie. „Existuje stále silná vazba mezi bankami a národními státy a stále je zde vysoká hladina špatných úvěrů,“ uvádí zpráva. Dále se píše o „sdílení rizik“. Co to v praxi znamená?

V praxi to znamená, že například italské banky, které nyní mají ve svých bilancích zhruba 18 procent špatných úvěrů, by dostávaly solidární pomoc od bank v zemích, kde se hospodaří lépe. Evropský úředník v tom vidí prohloubení integrace a evropské spolupráce. Ekonom naopak morální hazard kontinentálních rozměrů – protože co pak donutí italské bankéře, aby se po desítkách let nezodpovědnosti začali pro změnu chovat rozumně?

Založení jednotného sanačního fondu (Single Resolution Fund) by znamenalo, že hřešit se smí, protože hříchy zaplatí někdo jiný z nějaké jiné země. Něco podobného platí i pro evropský fond povinného pojištění vkladů, a ještě více pro hypotetický evropský měnový fond. Přesunutí zodpovědnosti na jiné státy: to je podstata věci.

Čemu by se EU měla raději věnovat a nevěnuje: odbourávání nesmyslných poplatků za mezistátní bankovní převody a zjednodušení možnosti občanům a firmám zakládat účty v jiných zemích EU. Ale skutečné činy EU v době od roku 2008 vedly přesně opačně: více byrokracie, více bariér, méně svobody.

Kdyby se podařilo evropský bankovní trh defragmentovat alespoň do té míry, v jaké funguje trh mobilních operátorů (špatně, ale aspoň nějak), byla by to změna k lepšímu. Jestliže platba triviální částky mezi dvěma zeměmi EU stojí na poplatcích balík, je to problém. Jestli je podnikatel bankou v jiné zemi lustrován jako zločinec (pod záminkou boje proti terorismu a daňovým únikům), když si chce otevřít běžný účet, je to ještě větší problém.

Na druhé straně je nutné autorům přiznat značnou dávku ekonomického a politického realismu, když neprosazují zavedení společného evropského dluhopisu. Chápou, že jde o utopii, která by se líbila Francouzům a Italům, ale nemá šanci projít u Němců nebo Nizozemců.

Co by chtěla eurozóna

Diskusní dokument je krotký i pokud jde o funkci evropského ministra financí. Namísto něho kompromisně nabízí funkci stálého předsedy jednání ministrů financí zemí eurozóny. Tento úředník by byl členem Evropské komise. Byl by to model, jaký se již uplatňuje u diskusí ministrů zahraničí, kterým předsedá šéfka unijní diplomacie a místopředsedkyně komise Federica Mogheriniová. Jde o neúspěšný model: Mogheriniovou málokdo bere vážně.

Doufat, že stálý předseda jednání ministrů financí zachrání eurozónu, by bylo naivní. V první řadě, eurozóna nepotřebuje další funkce. Potřebuje osekat sociální stát, snížit daně a zjednodušit podnikání: témata, která autory diskusního dokumentu nezajímají. (Autory nicméně zajímá perspektiva sjednocení daní z příjmu, starý sen všech evropských socialistů.)

Kromě toho Evropská komise stále ještě nepochopila příčinu krize z roku 2008. Autoři diskusního dokumentu sice přiznávají, že „banky se dostaly do problémů poté, co se v předchozích letech nafoukly finanční bubliny“, neřeší ale, proč se tak stalo. „Finanční a ekonomická krize, která začala v USA v letech 2007-08, vedla k nejhorší recesi v šedesátileté historii EU,“ píše se v dokumentu.

Špatně. Krize eurozóny nemá nic společného s Amerikou, ale s faktem, že objem podnikatelských úvěrů v eurozóně se během let 1998-2008 více než zdvojnásobil, aniž by byl tento růst podložen adekvátním růstem objemu solidních podnikatelských projektů. Komerční banky se chybně rozhodovaly v důsledku chybné měnové politiky Evropské centrální banky. Překotná a nepovedená centralizace: to byl hlavní viník krize. V diskusním dokumentu Evropské komise toto zjištění ale nenajdete. Zcela nepřekvapivě.

Autor je ekonom, spoluautor programu strany Realisté

LN, 5.6.2017

Pavel Kohout.cz