Ani na druhý pokus se nepodařilo projednat zákon o významné tržní síle v prvním čtení. Pokračování bude tento týden.

Jde vlastně o novelu staršího zákona a zpřísní regulaci obchodních řetězců, kterým budou napříště zakázány některé obchodní praktiky. Podle navrhovatele zákona, kterým je sám premiér Bohuslav Sobotka, těmito praktikami vyvíjejí nepřípustný nátlak na své dodavatele a získávají od nich nepřiměřené výhody.

Komplikace nastaly už v prvním čtení zákona a tak si leckdo může říci, že řetězce jsou opravdu silným protihráčem, když dokážou jednání sněmovny tak ovlivnit. Potíže se zákonem ovšem mohou být jinde.

Nemůže být sporu, že se lobby řetězců, konkrétně Svaz obchodu a cestovního ruchu, opravdu snaží bránit proti normě, která je proti nim zaměřená. Přesto může být problém se zákonem především v obsahu zákona.

Ochrana tuzemských výrobců potravin má v každém případě svou logiku. Na dodávkách řetězcům jsou závislé, a proto musí přistoupit na velmi tvrdé podmínky, třeba když po nich řetězce chtějí platby za to, že jim vůbec smějí dodávat, když po nich chtějí slevy při akcích, když se prakticky ze dne na den rozhodnou snížit nákupní cenu.

Požadavek, že řetězce nesmějí z dodavatelů tahat peníze, pokud za ně dodavatel nezíská konkrétní službu, je tedy spravedlivý.

Tato úvaha je ovšem vytržena z kontextu. Řetězce vtrhly do Česka plnou silou před deseti lety. Dnes mají Billa, Penny Market, Kaufland, Lidl, Tesco, Albert, Globus a Makro velmi málo konkurentů, maximálně ještě řetězce, které se tváří jako družstva, tedy Coop a CBA. Rozjely mezi sebou velmi tvrdý konkurenční boj a udržely ceny potravin na jedné z nejnižších úrovní v Evropské unii. Tento model se uplatnil i v některých dalších východoevropských zemích, ovšem zůstal omezen v zásadě jen na státy Visegrádu.

Jinde na východě se uplatnil model známý například ze Švýcarska, Rakouska nebo Dánska, kde existuje úzký kartel dvou nebo tří místních řetězců. Ve všech těchto zemích typu Chorvatska, Slovinska nebo Lotyšska jsou dnes potraviny v průměru o dost dražší než v Česku, Maďarsku nebo Polsku. Na tvrdé konkurenci řetězců tedy vydělali spotřebitelé, doplatili ovšem výrobci potravin.

Různé slevy vyžadované od řetězců se staly součástí konkurenčního boje. Pokud zákon nevybíravé obchodní postupy zakáže, pak vznikne riziko, že potraviny zdraží. Měla by tedy sněmovna vystavit peněženky všech Čechů takovému riziku? A pomohou tím politici vůbec někomu? Vždyť domácí výrobci přece mohou spoléhat na to, že si zákazníci, kteří se projevují jako znační patrioti, jejich zboží stejně vyžádají.

Argumentace řetězců je tedy silná, napadnout by se ovšem v jednom ohledu přece jen mohla. Řetězce vykazují s výjimkami jen minimální zisk.

Může to znamenat, že jejich zahraniční matky stahují peníze do ciziny a zvyšují výnosy, které se vyhýbají zdejším daňovým zákonům. Pokud by to byla pravda, pak by zdejší potravináři trpěli nikoli kvůli zákazníkům, ale kvůli zisku zahraničních koncernů.

To by jistě bylo na pováženou. Nikdo zatím neprokázal, jestli tak řetězce činí, anebo nečiní. Kdyby přinesla sněmovní debata odpověď na tuto otázku, pak by měla smysl, ať už to se zákonem dopadne jakkoli.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus