Pokud někoho devizové intervence ČNB překvapily, chyba je na straně přijímače, nikoli vysílače

Česká národní banka (ČNB) prý šokovala trh, když začala minulý čtvrtek hrnout na trh korunu. Je sice pravda, že účinnost většiny intervencí v měnové oblasti je tím větší, čím jsou překvapivější, ale tohle není ten případ. O tom, že ČNB může vstoupit na trh každým okamžikem, bylo jasno od jejího předminulého zasedání v říjnu. A týdeník Euro tehdy také napsal, že intervence zřejmě přijdou ve velmi krátké době, byť jsme zapochybovali nad jejich přínosem (Euro 41/2013). Sliby se prostě plní i před Vánocemi. Když se nyní podíváme na prognózu inflace, jak ji ČNB zveřejnila, lze její chování docela dobře chápat. Růst spotřebitelských cen, který by se měl pohybovat kolem dvou procent, by se mohl bez aktivního zásahu centrální banky posunout někam k jednomu procentu, a možná ještě níže. A kdo by chtěl být v současné prorůstové hysterii vláčen jako protiinflační jestřáb bránící příchodu světlých zítřků?

Lze pochopit rozčílení podnikatelů, kteří se třeba zajistili proti posilování koruny, a nyní inkasují ztrátu. Jenže je nutno dodat, že se spálili zaslouženě. Centrální banka vydávala již rok velmi silný signál, že jestli něco nepřipustí, tak to bude posílení koruny. Takže pokud někoho devizové intervence překvapily, chyba je na straně přijímače, a nikoli vysílače.

Zmíněné posilovací tendence v poslední době výrazně akcelerovaly s tím, že začaly přicházet dobré a ještě lepší zprávy z ekonomiky. Vylepšuje se průmysl i zahraniční obchod, prudce rostou zakázky v průmyslových podnicích, což předznamenává růst výroby, ale i nutné navyšování zásob. Někteří analytici proto předpovídali návrat kurzu eura pod 25 korun již v polovině příštího roku, což by exportéry příliš nenadchlo. Mohlo by to navíc skutečně ochladit ekonomiku zahřívající se k ostrému startu.

Výhrady vůči kroku ČNB přesto trvají. K dosažení dlouhodobějšího a zdravého růstu je třeba především oživení privátní investiční aktivity. Investorům je přitom jasné, že intervenovaný kurz lze držet sice dost dlouho – možná i déle než rok, ale osudem koruny je posilování. Proto musejí počítat s tím, že za čtyři či pět let nebude euro za 27 korun, ale třeba za dvacet. Zatím také není moc srozumitelné, co dlouhodobá devizová intervence udělá s úrokovými sazbami, až bude ukončena. A co se bude dít v případě, že se inflační rizika zase zvýší? ČNB tudíž svým krokem zvyšuje míru nejistoty a to investoři nemají rádi.

Opatření centrální banky příliš nepomůže ani spotřebě. Ta mimochodem začala zvolna nabírat tempo, i když dost selektivně. O trochu lépe se prodávají především automobily, zatímco potraviny a ostatní spotřební zboží stále skomírají. Jasněji bude až po obvyklém vánočním šílenství, které dá přesnější obrázek o tom, nakolik lidé začínají věřit, že skutečně bude líp. Ale že by nákupům svědčilo zdražování dovozového zboží? Zvláště v případě pohonných hmot, zemního plynu a velké části potravin, bez nichž se domácnosti obejdou dost nerady, o tom lze úspěšně pochybovat. Kromě podpory exportu má vynucené znehodnocení kurzu asi jediný prorůstový efekt v tom, že se zlevní aktiva denominovaná v české měně. Nárazové zlevnění nemovitostí o pět procent může přilákat nové kupce a oživit trochu ne zrovna perlící realitní trh.

Pochybnosti ohledně kroku ČNB zmírňuje fakt, že bankovní rada byla ohledně intervencí dlouho výrazně rozdělena. Jde vesměs o konzervativní ekonomy nefandící neortodoxním měnovým politikám, které jsou ve světě populární. Pokud tedy převážily argumenty pro vstup na devizový trh, musely být silné.

Mimochodem, je docela dobře, že většina členů rady včetně guvernéra nebude usilovat o opakování svého angažmá, protože jsou ve funkci podruhé a musejí skončit. Jistota, že intervence není politikou cinknutým opatřením, má také svou hodnotu.