Choroby eurozóny Evropská centrální banka nevyléčí

Evropská centrální banka se mění. Bude tolerantnější k vyšší inflaci. Přelomově upravuje svoji měnovou politiku přijetím nového inflačního cíle ve výši dvou procent. Dosud cíl odpovídal hodnotě poblíž, avšak pod dvouprocentní hranicí.

V praxi to znamená i to, že ECB bude moci déle a rozmáchleji provádět svoji nekonvenční měnovou politiku typu kvantitativního uvolňování. V jeho rámci za nově vytvářená eura nakupuje různá aktiva, včetně dluhopisů vlád předlužených zemí eurozóny, jako je Řecko či Itálie. Právě země jižního křídla eurozóny se poměrně výrazně zasazovaly o to, aby se inflační tolerance ECB zvýšila. Nákupem vládních dluhopisů těchto států totiž ECB sráží úrok na jejich obřím dluhu, takže jim umožňuje oddalovat často bolestivé reformy. Ty by ovšem mohly dostat jejich veřejný dluh jednoho dne pod kontrolu.

Pozor na rychlé soudy

Rychlé odsouzení přelomového kroku ECB čistě jako snahy ulevit předluženým státům od nákladů dluhu se nabízí. Pozor na rychlé soudy. Samozřejmě, ECB dobře ví, že vyšší tolerancí k inflaci předluženým státům neublíží, ba naopak. Současně však na její straně stojí i objektivní ekonomické argumenty. Centrální bance eurozóny se totiž řadu let její inflační cíl příliš plnit nedaří. Podstřeluje jej. Ve střednědobém horizontu, který je pro momentální rozhodování ECB klíčový, tj. v roce 2023, ECB prognózuje pouze inflaci ve výši 1,4 procenta. Na první poslech nezní příliš intuitivně, že reakcí na podstřelování cíle má být jeho navýšení. Přelomová úprava její měnové politiky jí ale také právě umetá cestu vstříc agresivnějšímu „tištění nových miliard eur“, kvantitativnímu uvolňování, jejž umožní nejen navýšení cíle, ale i nově získaný mandát jej po určitou dobu třeba i přestřelit, tj. dosahovat přechodně inflace vyšší než dvouprocentní.

ECB zkrátka po letech marné snahy zjišťuje, že podávaná dávka léku pacientovi k uzdravení nestačí, takže je třeba zvýšit jeho množství. Sebevíce léku ale nestačí, pokud se léčí pouze symptomy, nikoli podstata nemoci. Eurozóna hospodářsky churaví z důvodů, které v podstatě ECB řešit nemůže.

Evropská ekonomika ve světovém měřítku dlouhodobě upadá. Dokumentuje to třeba i nedávno publikovaný žebříček nejhodnotnějších firemních značek světa. V první padesátce má Evropa, resp. eurozóna už jen šest zástupců. Ještě v roce 2008 jich měla šestnáct. Navíc, zatímco USA či Čínu reprezentují na čelných místech technologické značky založené často na samém sklonku 90. let, jako je Google, Tencent či Alibaba, Evropu v pořadí zastupují značky jako Louis Vuitton, s rokem založení 1854, nebo Chanel, vzniklý v roce 1910. To napovídá, že Evropa ekonomicky bude upadat i nadále. Nevěříme-li tedy, že budoucnost patří dámským kabelkám spíše než online a IT technologiím či e-commerce.

Ekonomické chřadnutí Evropy má i The Economist za „spektakulární“. Prvně v historii je podle týdeníku nyní 60 procent firem se světově nejvyšší tržní hodnotou z USA. Evropa jich má poprvé v novodobé historii jen méně než dvacet procent. Hodnota firmy přitom z velké části reprezentuje inovativní potenciál. Vždyť třeba hodnota firmy se odvíjí od hodnoty jejích akcií. A jejich hodnota zase do značné míry vypovídá o tom, jak investoři věří v budoucí úspěšnost a ziskovost příslušné firmy.

Závažné choroby kontinentu

Proč investoři méně a méně věří v budoucnost evropských firem? Evropa trpí hned několika závažnými chorobami. Zaprvé, dusí ji přebujelý sociální stát způsobující lenivění. Zadruhé, její přeregulovanost odrazuje od podnikání. Evropa není Čína, která umí explozivně růst sbratřením trhu a státu. Evropa vděčí za svůj historický ekonomický vzestup ryzímu podnikatelství. Za třetí, předlužení zemí jako zmíněné Řecko či Itálie je ničivé i v čase extrémně nízkých úrokových sazeb. Starý kontinent, to za čtvrté, také nepochybně doplácí na svoji demografickou přestárlost. Za páté se nepříznivě projevuje předčasné zavedení jednotné měny, neboť eurozóna stále není optimální měnovou oblastí. Takže euro místo aby vedlo k makroekonomickému sbližování naopak hloubí příkopy.

Přebujelý sociální stát, přeregulovanost, předlužení, přestárlost i předčasný start eura působí hospodářsky rozkladně, tudíž inflaci spíše brzdí. Inflace kolem úrovně dvou procent bývá projevem prosperity a zdravé ekonomické aktivity. Když například výrazněji rostou mzdy, je to inflační faktor. Na inflaci tedy nelze hledět nutně jen jako na úkaz nepříznivý.

Agresivnější tištění nových stovek miliard eur, které od nynějška může uskutečňovat ECB, možná na nějaký čas uměle potlačí příznak závažné choroby v podobě příliš nízké inflace, ale podstatu nemoci nevyléčí. Naopak, podnítí ještě výraznější zadlužení, uplácení voličů, a tedy další bujení sociálního státu, oddálení nutných reforem veřejné správy i deregulaci sféry soukromé. Sociální stát odrazuje od početí dětí, neboť kde se o staré a nemohoucí stará stát, tam není třeba tolika, pokud vůbec nějakých, ratolestí. Evropa zůstane skanzenem, velkým domovem důchodců. Změna měnové politiky ECB je jen dalším přiblížením této nelichotivé vyhlídky.

Autor je hlavní ekonom Trinity Bank, člen Národní ekonomické rady vlády

LN, 13.7.2021