Každá vláda si chce přisvojit úspěch, chybná rozhodnutí ale nahlédneme často až po letech

Téměř každá politická diskuse – ať už v hospodě, na internetu, nebo v Otázkách Václava Moravce – se ve svém průběhu stočí k základní otázce. Bylo lépe během vlády pravice, nebo levice? Koho máme obviňovat a koho máme chválit? A hlavně: Kdo za to může?

Nejde o českou specialitu. Úplně stejně jako v Česku o Václavu Klausovi se v Británii diskutuje o Margaret Thatcherové nebo o Tonym Blairovi. Američané diskutují, kdo více přispěl k růstu federálního dluhu: G. W. Bush, nebo Obama? Byla americká ekonomika v lepším stavu za Reagana, nebo během Clintonovy vlády?

Co je důležitější: HDP či inflace?

Američané jsou posedlí statistikami, takže hodně argumentují růstem či poklesem akciových trhů nebo HDP během vlády různých prezidentů. Mimochodem, obě statistiky vycházejí lépe pro prezidenty z Demokratické strany. Dále lze argumentovat statistikami inflace (lepší pro republikány), nezaměstnanosti, státního dluhu a tak dále. Obě strany si najdou argumenty. Ale jak je tomu ve skutečnosti? Lze exaktně prokázat, zda jsou lepší republikáni nebo demokraté? Je možné autoritativně rozhodnout o zásluhách či vině Thatcherové, Klause, Blaira, Paroubka a dalších politiků?

Otázka viny a zásluh v hospodářské politice je nesmírně složitá. Podívejme se na Kanadu. Od roku 1790 tato země nezažila ani jednu bankovní krizi, dokonce ani během hospodářské krize po roce 1929. Spojené státy jich zažily během téže doby šestnáct. Komu lze přičíst zásluhy za kanadský úspěch?

Profesor Charles Calomiris z Columbia University se domnívá, že zásluhy lze přičíst britské koloniální správě z konce 18. století. Když Britové ovládli Kanadu, většina populace byla francouzského původu. Britská správa zavedla liberální režim, ovšem s vysokou mírou centralizace vlády, neboť svěřit všechnu moc lidu s převahou Francouzů nepřišlo Britům jako dobrá myšlenka. Díky tomu se kanadské bankovnictví nikdy nestalo předmětem politického boje jako v sousedních Spojených státech. Kanadská bankovní regulace byla vždy apolitická, a tudíž funkční, tvrdí profesor Calomiris.

Na světě existuje jen šest zemí, které se dokázaly úspěšně vyhýbat bankovním krizím: Malta, Singapur, Hong Kong, Austrálie, Nový Zéland a Kanada. Všechny byly během určité fáze své historie britskými koloniemi. Všechny vděčí za svou finanční stabilitu dávno zapomenutým koloniálním úředníkům. Ale také svým vlastním politikům, kteří dokázali využít to dobré z koloniálního období i v éře nezávislosti.

Většina jejich jmen je známa již jen specializovaným historikům. Za zmínku stojí John James Cowperthwaite, který během 60. let řídil veřejné finance v Hong Kongu. Jeho zásluhou tato kolonie prosperovala i v době, kdy v sousední Číně řádily Maovy Rudé gardy, a vyskytoval se dokonce hladomor. Dále první singapurský prezident Lee Kwan Yew. Dokázal udělat ze zchudlého přístavního města s většinově negramotným obyvatelstvem prosperující nezávislý stát.

Politická rozhodnutí mívají mnohdy velmi dlouhodobé důsledky. Nelze hodnotit úspěšnost prezidentů či premiérů podle toho, jak během jejich vlády rostla ekonomika nebo akciové burzy. Kdybychom mechanicky používali toto měřítko, došli bychom k závěru, že nejlepším českým premiérem byl Jiří Paroubek. Za jeho vlády nejrychleji rostl HDP a nezaměstnanost byla nejnižší. Bylo to ovšem jenom díky souhře okolností: expanze hypoték a jiných úvěrů v domácí ekonomice, hospodářský růst v Evropské unii způsobený nezdravou úvěrovou expanzí, která zase byla vyvolána chybnou měnovou politikou Evropské centrální banky.

Za politiku ECB ovšem žádný volený politik nemohl a už vůbec ne Jiří Paroubek. Pokud bychom chtěli hledat viníka světové finanční krize z roku 2008, nebyl by to pravděpodobně žádný z tehdy vládnoucích premiérů nebo prezidentů. Podle jednoho názoru je jedním z viníků Clintonova administrativa, která během 90. let prosadila svoji představu bankovní regulace. Banky měly půjčovat více peněz na hypotéky v chudších městských částech. Čas ukázal, že to nebyla dobrá myšlenka. Tou dobou však byl Clinton dávno pryč z Bílého domu a demokraté mohli ukazovat statistiky, jak skvěle na tom Amerika byla za jeho vlády.

Pět největších chyb českých vlád

Pokud bychom měli zpětně identifikovat nejhorší rozhodnutí českých vlád a úřadů s dlouhodobým dopadem: (1) Příliš vysoké daně z příjmů po roce 1990. Sazba podnikové daně ve výši 55 procent způsobila fatální ztrátu tempa reformující se české ekonomiky. (2) Devastace čerstvě vzniklého kapitálového trhu v 90. letech: Praha se vzdala šance stát se Londýnem nebo Lucemburkem východní Evropy. Nákladná a dlouhodobá ztráta. (3) Fatální nezvládnutí měnové krize v roce 1997 Českou národní bankou. Extrémně vysoké úrokové sazby zhoršily začínající bankovní krizi, což mělo důsledky zásadního významu. Například nucený výprodej bank sanovaných za peníze daňových poplatníků. (4) Byrokratizace ekonomiky a zhoršení podmínek pro drobné podnikatele za Zemanovy vlády: škody způsobené „legislativní smrští“ nikdo nikdy nespočítá.

A to nemluvíme o chybách, kterých se české vlády a úřady dopustily během posledních deseti let. Cena těchto chyb vynikne teprve v budoucnosti.

LN, 25.8.2014

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

Nová ústava.cz