Měnová krize je v Rusku normálním stavem věcí

Bývaly doby, kdy ruský rubl platil za tvrdou měnu. Mluvíme o časech, kdy Jeho Imperátorské Veličenstvo gosudar imperátor Nikolaj II. sídlil v Sankt Petěrburgu, kdy tisíce bohatých Britů a Francouzů neváhaly svěřit své úspory do carských dluhopisů a kdy Ukrajina byla obilnicí Evropy.

Před první světovou válkou měl carský rubl hodnotu rovnou 2,55 rakouské koruny, tedy 0,7774 gramu zlata. Kdyby existoval dodnes, měl by hodnotu 30 nynějších dolarů. Současný ruský rubl je však jen jmenovcem carského rublu. Rusové, podobně jako řada jiných kontinentálních národů stižených válkami a revolucemi, dokázali svoji měnu několikrát úplně zničit. Současný rubl je již sedmým ruským platidlem v pořadí za posledních sto let. Měnová krize je v Rusku normálním stavem věcí.

Zběsilé utrácení

Jenom během 90. let rubl zaznamenal hyperinflaci (875 procent v roce 1993) a měnovou krizi. V srpnu 1998 padla pevná vazba na dolar. Rubl poklesl na pětinu původní hodnoty.

Dne 16. prosince 2014 hodnota rublu propadla pod úroveň 70 rublů za dolar, když ještě začátkem července téhož roku dolar stál jenom 34 rublů. Toto již lze označit za měnovou krizi. I chování ruských domácností odpovídá měnové krizi. Rusové se vrhli do nákupů spotřebního zboží: od automobilů až po nábytek značky IKEA. Chovají se přesně tak, jak by se veřejnost měla chovat v představách centrálních bankéřů v podmínkách kvantitativního uvolňování. Zběsile utrácet za nesmysly, jen proto, aby statistiky soukromé spotřeby vypadaly lépe.

Jenomže ruská centrální banka žádné uvolňování provádět nechce, volný pád rublu si nepřeje a snaží se jej zastavit. Používá k tomu tradiční prostředky známé z učebnic: intervence s využitím devizových rezerv a zvyšování úrokových sazeb.

Prodej dolarů z devizových rezerv a nákup rublů stál centrální banku pětinu devizových rezerv během posledního roku. Téměř sto miliard rublů, nyní možná více. Výsledek? Absolutně žádný. Všichni spekulanti vědí, že centrální banka, která prodává rezervy, je v problémech. Rusko může mít třeba 400 miliard dolarů v zásobě, ale každý si spočítá, že bez změny trendu je za pár let na nule.

Intervence ve prospěch měny fungují opravdu zřídkakdy. Když ruská centrální banka „řešila“ měnovou krizi v srpnu roku 1998, utratila 27 miliard dolarů, což byla podstatná část devizových rezerv. Naprosto zbytečně. Nemusíme chodit daleko, Česká národní banka v květnu 1997 prodělala velké sumy na intervencích, které byly rovněž zbytečné. Nejenže nezabránily devalvaci, ale volně plovoucí koruna zanedlouho získala ztracené pozice a pokračovala v posilování! (Národní banka Slovenska se poučila a o pár let později neopakovala chybu ČNB: když se slovenská koruna dostala pod tlak spekulantů, centrální banka prostě pustila kurz. A nic zlého se nestalo.)

Lze považovat za osvědčené pravidlo, že když centrální bankéři intervenují na měnovém trhu, dopadne to zle. Málokde platí tak silně, že trh má vždycky pravdu. Odpor je zbytečný – a pokud náhodou ne, nepříznivé vedlejší účinky spojené s intervencemi převáží nad případnými výhodami.

Ve slepé uličce

Existuje však ještě horší nástroj měnové politiky pro stabilizaci měnového kurzu: zvyšování úrokových sazeb. Každá špatná učebnice měnové politiky (tedy prakticky úplně každá) vám vysvětlí, že zvýšení úrokových sazeb způsobí zvýšení atraktivity dané měny, vyšší poptávku, a tudíž i růst kurzu.

To by ovšem platilo v případě, pokud by na měnovém trhu obchodovali jen spekulanti bez paměti a s intelektovým potenciálem švába obecného. Ve skutečnosti každý ví, že centrální banka, která rychle a zběsile zvyšuje sazby pod tlakem trhu, je v koncích. Když tedy ruská centrální banka zvýšila základní úrokovou sazbu z 10,5 procenta na 17 procent, mělo to stejný účinek, jako kdyby na budovu banky vyvěsili nápis „Jsme ve slepé uličce“.

Desítky zkušeností s měnovými krizemi v různých zemích potvrzují, že zvyšování sazeb pod tlakem není jen pro kočku, ale má závažné vedlejší účinky na reálnou ekonomiku. Podniky závislé na úvěrech a emisích dluhopisů (což jsou ve většině ekonomik téměř všechny) obdrží ránu v podobě vyšších úrokových sazeb a obtížněji dostupných úvěrů. Opět se můžeme podívat na smutnou českou zkušenost z roku 1997, ale třeba i do Švédska, kde se něco podobného stalo v roce 1990.

Kromě měnově politických úvah jsou namístě i otázky strategické: má Západ mít radost, že Rusko se dostalo do takto zlé situace? Máme se těšit na pád vlády nebo dokonce prezidenta Putina? Co když jeho místo zaujme někdo ještě agresivnější a vůči Západu ještě více nepřátelský? Stojí rozšiřování Evropské unie opravdu za destabilizaci Ruska s možnými dopady na světovou bezpečnost?

Západ bohužel nerozumí Rusku a Rusko nerozumí Západu. Nabízí se myšlenka, že současnost připomíná nedorozumění mezi ruským carem a německým císařem z léta 1914. Ale dějiny se nikdy neopakují doslova.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 18.12.2014