Česká ekonomika poroste letos podle aktuálního odhadu ministerstva financí zhruba o jedno procento, či spíše méně, a deficit státního rozpočtu dosáhne 75 miliard korun. Za rok 2007 narostl hrubý domácí produkt o 6,6 procenta, což je číslo, které zveřejnil Český statistický úřad v únoru 2008. Tyto souvislosti jsou důležité. Naznačují totiž, v jakém rozpoložení a s jakými čísly ministerstvo financí pracovalo, když začínalo připravovat státní rozpočet na letošní rok. Krize v té době byla čistě záležitostí amerických hypotečních a investičních bank. O problémech v reálné ekonomice ještě nikdo netušil. Je snadné nyní kritizovat ministerské úředníky, kteří založili letošní rozpočet na očekávaném růstu HDP o 4,8 procenta. Z jejich strany šlo tehdy o výjimečně a na státní poměry nezvykle konzervativní přístup. Je nyní rovněž snadné kritizovat postup ministra financí Miroslava Kalouska (KDU-ČSL), že rozpočet se bude upravovat až na poslední chvíli dle nejaktuálnějších čísel. Je ale trapné, strefuje-li se do současného rozpočtu exministr financí za ČSSD Bohuslav Sobotka, muž, který v roce 2006 dokázal po několika letech rekordního růstu ekonomiky hospodařit s historicky nejvyšším schodkem veřejných rozpočtů všech dob, konkrétně 142,1 miliardy korun. Ve srovnání s rokem 2005 se Sobotkovým ministrováním navýšil celkový státní dluh o 15 procent na téměř devět set miliard korun. Sobotka nejvíce kritizuje vládu za čarování s rozpočtem kvůli penězům z rezervních fondů jednotlivých ministerstev. Jenže dle dosavadní praxe se tyto peníze počítají do výdajů. Tedy, i kdyby je nikdo neutratil, navýšily by deficit, který by stát musel krýt vydáním dluhopisů. Socialistická teorie o tom, že utracení 43 miliard korun úspor by se mělo započítat do deficitu, tedy poněkud postrádá logiku, respektive skutečnost je přesně opačná.

V době sestavování rozpočtu založeném na růstu o 4,8 procenta byl schodek naplánovaný na 35 miliard korun. Pokud je při téměř pětkrát nižším odhadu růstu výsledný plánovaný deficit pouze dvojnásobný, je to při vší bídě slušný výsledek. Už jen proto, že takto výrazný pokles tempa růstu bude mít významný dopad na mandatorní výdaje. S růstem nezaměstnanosti se sníží počet lidí aktivně platících daně i sociální a zdravotní pojištění. Tím přijde stát o peníze. Za nové nezaměstnané začne platit zdravotní a sociální pojištění opět stát - tedy výdaje navíc. A protože státem placené sociální pojištění je na hony vzdálené tomu zaměstnaneckému, ke dnu půjdou i zdravotní pojišťovny, jejichž donedávna desetimiliardový polštář z nahromaděné hotovosti již stihl splasknout na polovinu.

Fiskální harakiri

Hlubší deficit a 52 receptů na utracení dalších peněz na dluh, vycházející z dílny sociálnědemokratického ekonomického experta Jiřího Havla, nabývají dramatických rozměrů. Množství emitovaných dluhopisů v Evropě a v USA dosahuje limitních hodnot. Pokud tento trh zkolabuje, nikdo už nikomu nepůjčí ani cent. Česká dluhová služba dosahuje padesáti miliard korun ročně, bez odpisu jediné koruny jistiny dluhu. Mezi byznysmeny se objevuje dokonce myšlenka na devalvaci měny. A nemáme euro. Tyto faktory dohromady nás snadno mohou postavit do pozice Maďarska, které před půl rokem vydalo státní dluhopisy úročené 14 procenty, a bestseller se nekonal. Nikdo o ně neměl zájem, riziko bylo příliš vysoké. Kde a hlavně za kolik by sociální demokraté brali peníze na své fiskální harakiri, se asi hned tak nedozvíme.

Škoda že se ČSSD zaměřuje pouze na Havlův rozhazovačný pamflet. Svou roli opozice by totiž mohla hrát i důstojným způsobem. Jen kdyby na to měla intelektuální kapacitu. Proč se socialisté neptají, kam se poděla společná hospodářská politika Evropské unie? Proč nekritizují, že v rozpočtu nejsou začleněna opatření návazná na kroky německé vlády? Proč neinterpelují Kalouska, zda opatření německé vlády analyzoval a s jakým výsledkem? Samostatně utracené peníze přece v dimenzích české ekonomiky nikoho nespasí. Pokud vezmeme v úvahu, že 80 procent našeho exportu míří do Německa, bylo by asi vhodné uvažovat i o návaznosti našich protikrizových opatření na ta německá. I svých vytoužených multiplikačních efektů, které doposud nikdo nikdy neviděl, by se socialisté možná dočkali.

Euro 5/2009