Dostala se mi do rukou studie HSBC, která je (mimo jiné) o vztahu robotizace a demografické křivky. Nejsme na tom zle. Tedy – s demografickou křivkou na tom zle jsme. Ale s těmi roboty si vedeme vcelku dobře.

Máme 101 robota na 10 000 zaměstnanců, což není vůbec špatné. Tedy proti Jižní Koreji to není nic moc (631), ale proti světovému průměru (74) si vedeme slušně.

Tak několik drobných úvah na toto téma.

Za prvé si s oblibou vzlykáme do kapesníku, že jsme země montoven. Tak to nebude tak zlé. Protože ekonomicky dává montovna smysl především díky využití levné práce. Čili když montujete něco, co sešroubují alespoň relativně šikovné ruce za co nejmenších nákladů. Abych ty ruce nahradil robotem, musí jejich práce stát celkem hodně. Robotické pracoviště je významná investice, která se oproti lidské práci musí rentovat, musí se vyplatit. Takže když musím lidskou práci kvůli nákladům nahradit, bylo by povětšinou jednodušší přestěhovat montovnu zase někam jinam za levnějšíma rukama, než dát celkem hodně peněz do vybavení. Tedy do skutečné montovny potřebuji nějaké podavače, dopravníky, podávací linky, poloautomaty a celkem dost lidí. Překvapivě se skutečný robot, skutečné robotické pracoviště uplatní spíše v poněkud sofistikovanějším postavení a při výrobě s vyšší přidanou hodnotou.

Takže označení „země montoven“ nebude vzhledem k počtu robotů zase tak oprávněné.

Za druhé si zatím nemusíme (v tomto smyslu slova) dělat s onou demografickou křivkou zase tak velké starosti. Úbytek obyvatelstva samozřejmě je velký problém, ale v oblasti zaměstnanosti máme velké rezervy. Kdybychom se dostali na úroveň Německa (cca 300 robotů na 10 000 zaměstnanců), uvolní se spousta pracovních sil. A co teprve při úrovni Singapuru (500) nebo zmíněné Koreje. Američtí ekonomové Daren Acemoglu a Pascual Restrepo již před několika lety vydali studii (najdete ji zde), kde prokázali, že jeden robot či přesněji robotické pracoviště nahradí pět až šest dělníků. Potenciál robotizace jako náhrady snížení počtu pracovních sil je tedy reálný (alespoň v řadě oblastí) a vcelku jednoduše můžeme říci, že při dosažení současné úrovně Singapuru by zavedení robotů znamenalo nahrazení asi dvou tisíc lidí z každých deseti tisíc zaměstnaných dělníků.

Jinými slovy to znamená, že výroby s vysokou přidanou hodnotou mají prostor jak pro růst produkce (neboť nejsou nutně omezeny nedostatkem lidské práce), tak pro růst produktivity. A zároveň můžeme (v danou chvíli) vyhlížet vyšší míru robotizace s jistým klidem, protože situace na trhu práce sice označujeme právem za napjatou, ale v tom spíše pozitivním smyslu slova nedostatku lidí.

Za třetí je to dobrá zpráva pro odbory. Jejich tlak na růst mezd může vcelku bez větších obav z následků pokračovat. Sice to bude zároveň přinášet tlak na vyšší nahrazení lidské práce roboty a automatizovanými pracovišti, ale zjevně není proč se obávat nějakých zásadních dopadů na zaměstnanost (v tom hraje v dlouhodobém výhledu demografická křivka pro odbory).

A teď taky nějaká negativa.

Když se podíváme přesněji na situaci v našem nejbližším okolí, řekněme tedy V4 plus Německo, neměli bychom plácání se po zádech přehánět. O Německu již byla řeč, k němu ale máme daleko i v jiných srovnáních. Maďarsko a Polsko necháváme za sebou, o tom žádná. Jenže aby země, která byla průmyslovou velmocí i před sto lety slavila výhru nad tradičně agrárními státy?

Ale možná tady najdeme odpověď, proč je Slovensko v posledních letech v dynamice ekonomiky před námi.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem