Jedna ze základních ekonomických pouček praví, že cena čehokoli vzniklá za existence konkurence je právě tou cenou, za kterou jsou ochotni a schopni výrobci vyrábět a za kterou jsou kupující ještě ochotni kupovat - tedy je cenou tržní rovnováhy – ti první za ni produkují a ti druzí za ni kupují. Z toho ale také okamžitě plyne, že cena vzniklá na jiném než konkurečním trhu už rovnovážnou nebude, protože omezením konkurence dosáhli producenti možnosti prodávat za vyšší ceny – a vyšší ceny vyřadí z poptávky některé kupující. Neboli výsledkem je méně kupujících a vyšší ceny. Rozdíl mezi tržní cenou a cenou na nekonkurenčním trhu představuje rentu – rentu, neboli dodatečný příjem prodávajících a producentů získaný ne vyšší kvalitou nebo čímkoli jiným, ale vyřazením alespoň části konkurence ze hry. Zkrátka za méně muziky více peněz. Muzikanti jsou pro. Vždycky budou pro.

V krajním případě jeden producent vyřadí konkurenci celou a získá monopolní postavení. Může si tak do jisté míry diktovat ceny – do jisté míry, protože nakonec za každé zboží nebo službu existuje substitut – ale jako monopolista získává sám celou rentu.

Učebnicové popisy nejlépe ilustruje realita. Vezměme si z ní dvě evropská města od Prahy v podstatě stejně vzdálená, přičemž pro let do prvního si lze vybrat mezi několika leteckými společnostmi, zatímco do druhé destinace má přímé lety jedna společnost. Nechť je tím prvním Londýn a druhým Kyjev. Ceny na konkurenčním a monopolním trhu se tady liší ne o procenta a dokonce ani o desítky procent, ale rovnou o stovky: i když pomineme nízkonákladové společnosti, pořád se dá do Londýna letět za tři, čtyři tisíce, zatímco přímý let do Kyjeva stojí víc než tisíců jedenáct. Nízkonákladově se pak lze do Londýna dostat za desetinu této ceny. Cenový rozdíl, v tomto případě onoho pověstného desetinásobku, v cenách přímých letů na stejnou vzálenosti je z rozhodující části právě monopolním ziskem - neboli celou rentou.

Běžnější je však situace, kdy se o rentu dělí více producentů, kterým se nějakým způsobem podařilo omezit konkurenci. To je možné dosáhnout společným úsilím a především proto – stejně jako cechy ve středověku - vznikly a vznikají nejrůznější svazy, komory a sdružení. Ve verzi pro veřejnost unisono tvrdí, že hlavní starost jim dělá kvalita jimi poskytovaných služeb. Proč je starost o kvalitu nutí houfovat se do nejrůznějších organizací, není známo, respektive známo je, pokud vezmeme v úvahu právě existenci renty. Svazy kominíků nebo tlumočníků, Svaz balónového létání a kdečeho jiného – ti všichni se především snaží o omezení konkurence ve svém oboru, o vybudování překážek zabráňujících dalším subjektům poskytovat stejnou nebo podobnou službu. To jim pak umožní účtovat si za svou produkci a služby tržní cenu plus rentu.

Dosáhnout na rentu je nejlépe možné v případě veřejných zakázek. Zakázku by měl získat po soutěži - což by měla být obdoba konkurenčního boje, která vlastně vygeneruje tržní cenu – nejlepší uchazeč. Je tady ovšem opět lákadlo renty, a to jak na straně uchazečů, kteří se mohou dohodnout anebo jsou někteří jen fiktivními uchazeči, tak na straně zadavatelů. Ti zase mohou pro předem vybraného vítěze nastavit vhodné podmínky soutěže. A je po konkurenci - ale zato vzniká renta.

Jindy ji vytváří státní regulace. Pod tlakem lobbistů, z politické vypočítavosti anebo ve jménu sociální spravedlnosti státní byrokraté a politici deformují konkurenční prostředí a poskytují tak jedněm rentu – kterou neplatí ovšem oni ani stát, nýbrž ti vyřazení netržním prostředím. Klasickým domácím případem bylo regulované nájemné, kdy se nájemníkům poskytovala každoměsíčně renta ve výši rozdílu mezi tržním a regulovaným nájemným. Na určité přechodné období zřejmě ospravedlnitelné, ale rentiéři si ji užívali nejméně dvacet let. Také si ovšem co nejdřív založili svaz.

V poskytování rent nyní přede všemi vyniká Evropská unie, až to vypadám jako by ve svém všeobjímajícím paternalismu budovala jakousi rentiérskou ekonomiku. Bez její regulace by si zmatený občan zřejmě sám nedokázal koupit ani pořádný banán.

Jediné, co může dobývače renty udržet na uzdě, je konkurence. Právě konkurence to je, která nutí zachovávat kvalitu, prodávat za ceny tržní, ba vynucuje si dokonce i slušné chování. A naopak tam kde není nebo je slabá a potlačená, setkáváme se s pravým opakem. Cest, jak snižovat své náklady a zvyšovat zisky, je mnoho a příkladů existuje dost a dost, přičemž některé mají i velmi skrytou podobu: například pacienti sedící hodiny v čekárnách lékařů jim ve skutečnosti snižují náklady – zorganizovat totiž vyšetření pacientů tak, aby nemuseli hodiny čekat, by si vyžádalo různé dodatečné náklady. Výhodnější je přenést je na pacienty. Neboli stejný případ tentokrát v podobě úsloví: za stejné peníze méně muziky.

V ekonomice platí, a může se nám to hrubě nelíbit, že každý a téměř všichni dnes a denně sledují vlastní zájem a vlastní prospěch, nikoli váš a můj nebo prospěch veřejný. A je prostě faktem, že téměř každý dá přednost menší námaze před námahou větší, a většímu prospěchu před menším. Přesto - nebo právě proto – vzniká kooperace a máme tu ekonomický růst - za podmínky ovšem minimalizace rent všeho druhu.

Teorie dobývání renty (rent seeking) tak zase jen z jiného úhlu pohledu dokazuje, že regulace, obchodní překážky, veřejné zakázky a skupiny organizovaného sobectví podlamují ekonomickou efektivnost, protože na úkor zákazníků a veřejnosti poskytují méně za vyšší ceny. A že na to platí jeden jediný lék – totiž svobodná tržní konkurence. Toto tvrzení je třeba opakovat stále, jako opakoval onen římský senátor na konci své řeči na jakékoli téma: Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno. My můžeme zase vždy tvrdit: konkurence musí být bráněna.

Protože má spoustu nepřátel – hledači a dobývači renty jsou jedněmi z nich.