Tři roky po měnové krizi: rekapitulace událostí a jejich souvislostí, aby se na některé věci nezapomnělo

29.5.2000

V květnu roku 2000 jsou tomu tři roky od zatím největší ekonomické turbulence naší postkomunistické éry. Říkám-li největší, z odstupu tří let a navíc se znalostí tehdejších i následných ekonomických dat si troufám tvrdit, že v onom květnovém týdnu šlo daleko více o otřes politický než ekonomický. Právě uplynulé tři roky jsou již dobou relativně dostatečného časového odstupu a jsou tudíž vhodnou příležitostí pro „klidnou“ či alespoň klidnější analýzu. Pokusme se proto ke spoustě existujících pokusů o výklad těchto událostí přidat výklad další, i když je evidentní, že z mé strany o úplně nový pohled nejde a že navazuji na řadu svých dřívějších, známých, veřejně publikovaných textů, zejména na knihu „Země, kde se již dva roky nevládne“ (CEP, duben 1999). V tomto mém dnešním pokusu nejde o rigorózní analytický text, a to mimo jiné proto, že krátkost časových řad naší „nové“ ekonomiky žádné náročnější metody empirické analýzy stejně neumožňuje. Jde však o pokus o teoreticky i empiricky podložený a pozorný narativní přístup.

Pokusím se zejména důsledně oddělit to, co u nás příliš často oddělováno nebývá. Pokusím se oddělit časová období, která se – v našich dodnes přepolitizovaných a zájmově motivovaných – polemikách bohužel míchají dohromady. Pokusím se proto oddělit

- co krizovému období předcházelo?

- co se událo mezi prvním vědomým makroekonomickým brzdícím zásahem státu a vypuknutím otevřené měnové krize?

- jak probíhala vlastní krize?

- co se odehrávalo po skončení akutní krize?

Je to sice do jisté míry přístup zcela banální a nijak originální, ale „anatomie“ krize tohoto typu u nás běžná není. Ta bude předmětem první části mého vystoupení, ve druhé části jde spíše o určité zobecnění poučení, která z toho plynou.

I. Anatomie naší měnové krize

Odlišuji čtyři základní, mnoha charakteristikami se lišící období:

ad a) V předkrizové fázi, v období let 1994, 1995 a v první polovině roku 1996, probíhal v České republice relativně rychlý ekonomický růst, který v roce 1995 dokonce dosáhl hodnoty téměř neuvěřitelných 6,4% ročního růstu HDP. Šlo o „klasické“ transformační oživení. V každém případě šlo o pozitivní fázi našeho polistopadového vývoje.

Při velmi nízké míře nezaměstnanosti (která se po většinu tohoto období udržovala pod 3%) nebyla důvodem k zneklidnění a ke změně politiky ani neklesající inflace (udržující se na úrovni kolem 10% ročně, což bylo v tehdejší době výrazně méně než v ostatních transformujících se ekonomikách), ani fiskální situace státu, protože jsme po celou tuto dobu vykazovali vyrovnané státní rozpočty. Někteří ekonomové, a spolu s nimi i celé vlivné, oficiální instituce jako ČNB a MMF, sice i tehdy leccos kritizovali, ale nejvíce nás snad tehdy varovali před relativně rychlým růstem mezd. Dovolil bych si argumentovat, že tehdejší růst průměrných mezd byl nepřijatelný hlavně pro ty, kteří chtěli dosáhnout – a to v krátkém čase – razantní snížení domácí inflace.

Pro ty z nás, kteří rychlou desinflaci naopak považovali za krajně nebezpečnou a nezodpovědnou, protože věděli, že by – při nezměněných expektacích ekonomických subjektů ohledně vývoje nominálních veličin – vedla k dramatickému ohrožení ekonomického růstu, růst průměrných mezd sám o sobě – navíc při vyprazdňování tzv. „mzdových“ transformačních polštářů, při rychlém přesouvání pracovních sil mezi sektory (a proto při nevyhnutelném mzdovém „vzlínání“) a při poklesu počtu vyplácených mezd (neboli při dobrovolném poklesu zaměstnanosti) – nebyl významným problémem. (Např. i často diskutovaný, tehdy jednorázově provedený nárůst mezd ve veřejném sektoru o více než 20% sám o sobě – nevyvolal-li deficit státního rozpočtu – ničemu bezprostředně nevadil.).

Zcela stabilní byl od posledních dní prosince 1990 po celých 6 let nominální měnový kurs, i když reálný kurs v této době díky inflačnímu diferenciálu viditelně rostl. Byl tím postupně vyprazdňován další důležitý transformační polštář a šlo jen a jedině o to, jaký prostor v té které chvíli v tomto polštáři ještě zbývá. Žádná velká změna v tomto ohledu nenastala ani 2. října 1995, kdy se koruna formálně stala volně směnitelnou měnou. K zřetelnější změně došlo až v únoru 1996, kdy bylo rozšířeno fluktuační pásmo koruny na plus minus 7,5%, což bylo jistou, ale – jak ukázala budoucnost – asi nedostatečnou změnou kursového režimu. Po celou dobu následujícího roku 1996 totiž koruna i přes tuto změnu posilovala – např. vůči německé marce z 18,45 Kč (za 1 DM) v únoru na 17,63 v prosinci.

Připomeňme i to, že v listopadu 1995 ratingová společnost Standard and Poor’s přidělila České republice jako první postkomunistické zemi hodnocení A a že se v prosinci téhož roku stala ČR – také jako první – plnoprávným členem OECD.

Napětí v ekonomice však narůstalo, což nikdo z nás nikdy nepopíral. Problémem byla zejména velmi vysoká míra investic (značně převyšující domácí míru úspor), která byla navíc výrazně orientována vedle investic ekologických a infrastrukturních na investice do terciárního sektoru a relativně méně finančních prostředků proto zbývalo na modernizační výrobní investice. Kapacitotvorný efekt investic proto rozsahu celkových investic neodpovídal. Připomeňme si ale také to, že byla tato vysoká míra investic tehdy všeobecně chválena (a ne kritizována) a že měnit její strukturu intervencí státu nebylo dost dobře možné. Nevzpomínám si také, že by tehdejší míru investic někdo systematicky kritizoval. Ani představitelé ČNB, kteří se zúčastnili všech zasedání vlády i ekonomických porad, o tomto makroekonomickém problému nepředložili jediný koncepční materiál. Investiční míru nikdo snižovat nechtěl a debata o mzdách k tomu výslovně nevedla, i když by se dalo říci, že se implicitně vztahu spotřeba - úspory týkala.

Nerovnováha úspor a investic měla svůj zrcadlový odraz ve vnější nerovnováze, demonstrované deficitem obchodní bilance a běžného účtu platební bilance, k nimž docházelo více méně bez souvislosti s měnovým kursem, resp. sama mírná změna kursu by jej krátkodobě nemohla vyřešit. I.) Teprve viditelné „přelití“ této vnitřní nerovnováhy do vnější, ke kterému došlo v průběhu roku 1996, způsobilo, že se začala brát v úvahu. Platební bilance se stala nejproblémovější charakteristikou české ekonomiky tohoto období. Pokud však přetrvávala politická stabilita země, její vysoký kredit v zahraničí a s nimi spojený dostatečný příliv zahraničních investic, z deficitu běžného účtu nevyplýval žádný bezprostřední problém.

Mnoha z nás bylo i tehdy naprosto jasné, že se jedná o velmi zranitelnou situaci, která se může rychle a nečekaně změnit. Věděli jsme, že krizová situace může vzniknout velmi snadno – jak dokazoval zejména tehdejší příklad Mexika, které se pro nás stalo velkým mementem. Naivní a bezstarostní jsme určitě nebyli.

Dobře jsme věděli, jak snadno se může změnit domácí či zahraniční politická situace, jak netušeně může ekonomika – a to zcela nezaslouženě – utrpět nějaký nepříjemný exogenní šok, na základě jak nevinného motivu může mezi investory vzniknout panika a z ní plynoucí hrozivé lavinové či dominové efekty, jak se ekonomika může dostat do obtíží i svými vlastními, tedy endogenními procesy, atd. Věděli jsme i to, že se v realitě většinou jedná o různou, vzájemně se posilující kombinaci všech těchto vlivů a že proto jde strašně moc o to, aby se jejich synergickému efektu nenapomohlo tím, co domácí hospodářskou politikou ovlivnitelné je, co my sami máme v rukou.

Připomenout je třeba i naši tehdejší, poměrně nepříznivou strukturu zahraničních investic, danou vedle celkového charakteru a základní logiky naší transformace i zvolenou mírou a typem otevření naší ekonomiky vůči světu (zejména ve finanční oblasti). Klíčovým momentem tohoto otevření byl říjen 1995, kdy byly – před naším vstupem do OECD – liberalizovány peněžní toky i na kapitálovém účtu platební bilance. Česká republika se mezi transformujícími se ekonomikami stala v tomto směru ojedinělým unikátem. Koruna začala být široce obchodovanou na mezinárodních trzích a díky tomu se desítky miliard eurokorun ocitly mimo kontrolu naší centrální banky. Nic podobného neexistovalo a neexistuje dodnes např. u forintu či zlotého, o dalších měnách ani nemluvě. Toto předčasné otevření kapitálového účtu, kterého jsem se já sám nemálo obával, bylo vedle prestižních důvodů motivováno zejména snahou ČNB snížit náklady sterilizace přílivu spekulativního kapitálu, ale tento efekt určitě dosažen nebyl. Byly tím naopak dokořán otevřeny dveře pro rychlé pohyby spekulativního kapitálu – a to v obou směrech. Bohužel ne jen ve směru jednom.

Racionální pohled na tehdejší ekonomickou situaci vybízel pokusit se provést mírné zbrzdění ekonomiky, které by existující napětí snížilo, ale které by nevedlo k jiné ekonomické poruše, které by nevedlo ke zneklidnění domácích i zahraničních investorů, které by nevedlo k ohrožení stability našeho bankovního a finančního systému a které by ve svém konečném důsledku neznamenalo ztrátu kredibility celé české transformační cesty. Je zřejmé, že by bylo ideální ekonomiku začít brzdit už v polovině roku 1995 (při známých časových zpožděních), ale to se z řady důvodů nestalo. Zejména proto, že vláda neměla ani přílišnou chuť, ani dostatečnou jednotu začít brzdit ekonomiku již před volbami. V tom nebyla nijak originální a nikdo jí to tehdy ani nedoporučoval.

ad b) V této komplikované ekonomické situaci se v červnu 1996 konaly parlamentní volby, které – poněkud překvapivě – nepotvrdily předcházející postavení stran dosavadní vládní koalice. Po složitém koaličním jednání došlo k sestavení velmi riskantní menšinové vlády (umožněné sociální demokracií, nicméně bez jakéhokoli pevného smluvního základu typu opoziční smlouvy). Díky tomu došlo k dalšímu velkému oslabení manévrovací pozice vlády – jak v oblasti makroekonomie, tak v oblasti privatizace bank a některých dalších podniků, ale i v celkovém transformačním tažení. Snad na to nikdo za těch pár let nezapomněl. Této slabosti vlády bylo jak z domova, tak ze zahraničí využito k zásadnímu útoku proti „české cestě transformace“. Výsledkem bylo, že se česká ekonomika stala obětí politických ambicí části naší politické scény a to dokonce více než obětí svých vlastních nedokonalostí.

Rozhodující bylo v dané situaci neudělat chybu, nevnést do ekonomiky vládou či centrální bankou žádný zbytečný, dodatečný otřes. To se, bohužel, nepodařilo. Dne 19. června, před ukončením koaličních jednání o nové vládě a bez jakékoli konzultace s tehdy existující, tedy „starou“, dožívající vládou, vyhlásila ČNB výrazná restriktivní opatření, o kterých od té doby vedeme nepřetržitý interpretační spor II.). V každém případě je – alespoň pro mne – jasné, že banka ekonomiku zabrzdit chtěla a že toto opatření udělala vědomě. Nevěděla však, jak moc bude její opatření působit. Výrazně zvýšila povinné minimální rezervy (z 8,5 na 11,5%) a spolu s nimi zvýšila i úrokové sazby, platné na mezibankovním trhu (tzn. diskontní, lombardní a repo sazby). Naše, ne příliš pevné a kapitálově ne silné komerční banky, pohybující se – z řady snadno vysvětlitelných důvodů – na ostří nože, na hraně svých možností, byly tímto měnovým zásahem zasaženy asi daleko více než naše centrální banka očekávala předem a než tušila i potom. Do 9. srpna musely komerční banky stáhnout z oběhu miliardy korun, což – nejsme-li v situaci ladem ležících peněz – není a nemůže být snadné, bezbolestné a bez následků. Některé banky to nezvládly vůbec a brzy odešly ze scény, zatímco jiné se udržely, ale za cenu svých vlastních budoucích obrovských potíží a hlavně za cenu narušení neméně křehké rovnováhy (či spíše elementární stability) podnikové sféry, které byly – jako důsledek přizpůsobení se zásahu ČNB – hromadně vypovídány či neobnovovány úvěry. Poměrně známá data o množství peněz v oběhu a o nově poskytovaných úvěrech tyto mé závěry dokumentují více než jasně.

Dovolil bych si tvrdit, že právě v této chvíli byla nastoupena přímá cesta k měnové krizi. Nejprve – jako velmi nemilý letní signál – „padla“ plzeňská První kreditní a úvěrová banka. Brzy poté došlo ke střetu ČNB s naší největší soukromou bankou, s Agrobankou, která byla následně dotlačena až k faktické likvidaci. (Tato událost stále ještě vyžaduje dostatečné objasnění, protože se verze ČNB a Agrobanky velmi zásadně lišily a liší. I dnešní spory o nucené správě naznačují, že nemalý problém přetrvává dodnes.)

Vláda na tento krok důrazně a přesvědčivě nezareagovala a bez spolupráce s ČNB ani nic moc jiného dělat nemohla. Měla velké obtíže sama se sebou a zejména s přípravou a schválením státního rozpočtu na rok 1997, jehož projednávání v rozpolceném parlamentu výrazně destabilizovalo politickou situaci. Ekonomika byla od politiky v dalších měsících spíše odvozena, než že by sama o sobě k destabilizaci „vedla“. Ke stále většímu pnutí docházelo uvnitř vládní koalice. Nečekaným pádem předsedy ODA J. Kalvody (po poněkud absurdní příčině) se celá tato malá politická strana velmi zpochybnila a ostentativně nekoaliční chování předváděla stále více i KDU-ČSL, zejména její tehdejší předseda.

Svou šanci vycítila nejen opozice, ale i domácí i zahraniční média a v neposlední řadě i vlivné poradenské firmy, které si to konečně chtěly „vyřídit“ s českou transformační cestou a s naší neochotou dělat ze sebe pasivní objekt jejich – dobře placených – rad a doporučení. Nebyla nám prominuta zejména kupónová privatizace, která jim odebrala nemalou část jimi očekávaných zisků.

Dnes je třeba připustit i to, že vláda dopad tohoto opatření ČNB na makrosituaci, na množství peněz v oběhu a na agregátní poptávku nedocenila a že se zabývala – více méně metodou hašení požárů – pouze jeho mikrodopadem, a to jak na banky, tak na firmy reálného sektoru. Vláda – spolu s ČNB a se všemi domácími i zahraničními „posuzovatelskými“ a poradenskými, nesmírně moudrými a autoritativními firmami a institucemi – předvídala pokračování rychlého růstu ekonomiky i v roce 1997, což byla zjevná chyba. Na tomto předpokladu postavila i svůj návrh státního rozpočtu na tento rok. Nakonec ho sice po velkých obtížích prosadila, ale na jinou, aktivnější politiku neměla sílu, a to jak díky své vlastní vnitřní nejednotě, tak silným tlakem zvenku (z parlamentu a z médií).

Ekonomika se – s téměř učebnicovým časovým posunem – na počátku roku 1997 zadrhla. Důvodem byla absence dostatečné agregátní poptávky a to bylo výlučně či alespoň dominantně důsledkem provedeného měnového opatření. Prvním signálem o tomto novém vývoji byl v lednu nečekaný výpadek příjmů státního rozpočtu, byť to bylo poněkud znejasněno tehdejšími nadprůměrnými mrazy a hlavně týdenní stávkou železničářů v závěru tohoto měsíce. Proto jsme netrpělivě čekali na jakákoli další data. V polovině února přišla – zpomalení potvrzující – data za lednový průmysl a na začátku března jsme zjistili pokračování výpadku příjmů rozpočtu i za únor, čili již za šestinu celého roku. Náhlé zastavení ekonomického růstu začínalo být – pro nás ve vládě – nesporné, ale bohužel až v tuto chvíli.

Poněkud zvláštním způsobem se vyvíjel měnový kurs. V průběhu politicky sporného roku 1996 a na počátku roku 1997 výrazně posiloval, a to i přes nárůst vnější nerovnováhy, způsobené velmi asymetrickým vývojem vývozu a dovozu. Svůj „nejvyšší“ bod dosáhl kurs koruny v polovině února 1997, kdy byl – např. vůči německé marce – o 2 koruny výše než před rokem, k čemuž přispělo i poměrně velké lednové vydání eurokorunových obligací. Teprve potom začal jeho zjevný pokles (i když byla původní parita měnového kursu překročena až v polovině května). Tragickou chybou však byla nediskuse tohoto problému mezi vládou a ČNB. Na jaře 1997 už přece bylo jasné snad všem, že je vývoj kursu koruny zcela v rukou spekulantů a že s domácí ekonomikou jako takovou nemá téměř nic společného. Kurs posiloval bez ohledu na stále varovnější čísla o prohlubující se vnější nerovnováze, což jen potvrzovalo předpoklad, že se spekulanti připravují na to, aby mohli kurs koruny srazit.

Vláda chtěla zasáhnout a radikální zásah připravovala. Hledala cestu jak co nejvíce zvýšit kredibilitu vlády i celé ekonomiky. Debata o návrhu tohoto zásahu, o tzv. prvním balíčku, který byl zaměřen na zabránění vzniku velkého deficitu státního rozpočtu cestou rozpočtových škrtů a na urychlení některých legislativních opatření pro zprůhlednění finančních trhů, však podle očekávání vyvolávala stále se zesilující politický střet III.). Škrt rozpočtových výdajů o 25 miliard korun (který bylo třeba zrealizovat za 8, nikoli za celých 12 měsíců) byl skutečně velmi rozsáhlý. Mimo jiné dále brzdil agregátní poptávku a poměrně rychle přibrzdil zejména stavební investice a následně celé stavebnictví. Dnes je možné říci, že byl možná až přehnanou restrikcí, ale vyrovnanosti rozpočtu jsme z mnoha důvodů, i signálních dávali prioritu.

Hlavním problémem prvního balíčku bylo to, že vzhledem k odlišnému názoru ČNB neřešil kursový problém. Jedině přes změnu kursového režimu a přes překvapivou změnu výše kursu se v té chvíli mohlo snížit riziko spekulativních kursových ataků. Všichni jsme tehdy dobře věděli, že – dnes už zapomenutá – dovozní depozita budou jen málo věrohodným administrativním pokusem řešit vznikající problém. Přehnaná rozpočtová restrikce byla tak pro vládu jedinou cestou jak předvést rezolutnost vůči zahraničí a jak současně tlačit na centrální banku. Jak dnes ale víme, ani tato metoda neměla úspěch.

První balíček z 16. dubna byl odvážným politickým a ekonomickým krokem a v odvrácení měnové krize a následné ekonomické recese mohl sehrát důležitou roli. Mohl, kdyby mu jeho kredibilita nebyla sebrána Josefem Luxem hned v den jeho přijetí vládou. Jak si možná někteří ještě dnes pamatují, předseda jedné koaliční strany a klíčový místopředseda vlády okamžitě po jeho vyhlášení prohlásil, že bez zásadních personálních změn ve vládě (které by de facto znamenaly novou vládu a novou koaliční dohodu) žádnou cenu nemá. Tím byl pozitivní signální efekt tohoto balíčku prakticky ihned vynulován. Díky tomu také ještě více zesílily spory nejen ve vládní koalici, ale i uvnitř jednotlivých stran, v ODS to již byl – jako předzvěst podzimu – např. Zieleniecův atak na mé údajné zatajení dopisu od MMF. Destabilizace jak ekonomiky, tak i politické situace v zemi tím vším narůstala a svou nemalou roli v následném vývoji sehrála i právě vypuknuvší krize v jihovýchodní Asii, která vedla k vážnému zneklidnění zahraničních investorů na celém světě.

ČNB dlouho nedělala nic. Zejména nechtěla preventivně devalvovat korunu (ač jsme ji k tomu z vlády v období prvního balíčku velmi tlačili). Pravděpodobně spoléhala na svou sílu, na svou dobrou pověst a na nemalé možnosti své případné intervence a nebo měla zcela jiné ekonomické (či dokonce politické) záměry. O nich spekulovat nechci. Nic z toho však pozitivně nezapůsobilo. Nastal radikální útok na korunu a vypukla akutní měnová krize.

ad c) V nastalém chaosu se ČNB pokoušela „foukat proti větru“ a svými nákupy korun intervenovat ve prospěch dosavadního kursu. Jak dobře víme, ztratila při tom zhruba 3 miliardy dolarů svých (resp. našich) měnových rezerv. Současně – podle tehdejší, téměř po celém světě všeobecně přijímané doktríny Mezinárodního měnového fondu – ve snaze udržet zahraniční kapitál v zemi prudce zvýšila úrokové sazby (např. svou repo sazbu ze 14 na 50%). Útoku měnových spekulantů tím samozřejmě nezabránila, protože kdo odejít chtěl, ten rychle odešel, neboť odejít mohl. Extrémně vysoké úrokové sazby odlivu kapitálu nezabránily, ale jako – snad nechtěný – efekt způsobily, že měnová krize přerostla v krizi bankovní, ta pak v krizi finanční a ta nakonec ve všeobecnou krizi ekonomickou, které přetrvávaly dlouho po odeznění samotné měnové krize. Přetrvávají prakticky dodnes. Náš křehký, protože ještě nevyspělý a nezralý (nikoli málo regulovaný) bankovní, finanční i reálný (podnikový) sektor tento úrokový šok nevydržel. Dá se proto oprávněně říci, že ekonomiku nezlomila měnová krize, ale způsob jejího léčení.

Vraťme se však ještě k období vlastní měnové krize. Koruna byla devalvována o 10% a fakticky došlo k zavedení floatingu, což bylo jistě správné (ale opožděné) rozhodnutí. Pro pořádek uvádím pár detailů: v pondělí 26.5. se za mnou na Úřad vlády dostavila celá bankovní rada a informovala mne o tom, že nepřetržitě celý víkend zasedala (aniž jsem o tom byl informován), že žádné dobré řešení není k dispozici, že je situace neudržitelná, že nejsou schopni dále odolávat tlaku spekulantů a že je třeba korunu pustit a zavést floating (což znamenalo zrušit existující paritu měnového kursu).

Vláda se – už více jako iniciativu politickou než ekonomickou – pokusila o tzv. druhý balíček, který byl další rozpočtovou restrikcí (o dalších cca 18 miliard Kč) a dalším pokusem o formulaci návrhů některých institucionálních reforem. Ty však nemohly mít žádné bezprostřední dopady. Došlo také k výměně ministrů financí a průmyslu a obchodu, dvou nesporně výrazných osobností tehdejší vlády.

Druhý balíček byl z makroekonomického hlediska nadbytečným zesílením restrikce a jak jsem již řekl, byl vyvolán spíše politickými než úzce ekonomickými důvody. Byl pokusem udržet vládu, ukázat její akceschopnost, ale byl současně i pokusem předvést sílu tvůrců podzimního pádu vlády. Připomeňme si, že emancipující se politici různých stran, apriorně vůči všemu kritická média i tzv. odborná veřejnost tehdy do omrzení opakovaly, že první balíček nebyl dostatečný a přesvědčivý a že je nutné do ekonomiky vnést daleko tvrdší zásah. Fetišizace MMF, který je dnes všeobecně pranýřován za selhání a za své fatální omyly právě v době měnových krizí roku 1997, dosáhla tehdy svého vrcholu a sebemenší váhání realizovat jeho jakákoli doporučení bylo klasifikováno jako arogance, zásadní omyl či neschopnost. Dnes se naopak většinově soudí, že jeho doporučení byla jednou z hlavních příčin prohloubení a prodloužení tehdejších krizí.

ČNB byla zcela ve vleku strategie doporučované MMF a proto před nevyhnutelným zvýšením inflace v období bezprostředně po otřesu dávala přednost dalšímu boji s inflací i za cenu devastujícího poklesu ekonomiky a i za cenu nebezpečí rozvratu celé domácí bankovní a podnikové sféry. O této své politice nebyla tehdy ČNB ochotna s nikým z nás diskutovat.

Nemohu přijmout názor, šířený např. viceguvernérem O. Dědkem, že ČNB sáhla k přehnané restrikci proto, že vláda nebyla ochotna diskutovat o institucionálních problémech, a že proto ČNB nezbylo nic jiného, než chránit touto riskantní cestou budoucí stabilitu ekonomiky. Pravdou je naopak to, že představitelé ČNB nikdy nevystoupili s žádnou iniciativou, která by ve vládě na institucionální problémy upozorňovala či dokonce volala po jejich radikálním řešení. Není také sebemenší pravdou, že by vláda o těchto věcech nebyla ochotna jednat. Osobně dobře vím, že by v tehdejší koaliční konstelaci nebylo vůbec možné a představitelné odmítnout jakoukoli iniciativu tohoto typu, pokud by reálně existovala.

V obou balíčcích byla obsažena řada kroků, které měly za cíl přispět k řešení některých našich institucionálních a právních problémů a nedokonalostí. Následující politický chaos bohužel zapříčinil to, že většina z nich tehdy realizována nebyla a že je realizována až dnes, což znamená s několikaletým zpožděním. Proto také mohla být o dva roky později velká část těchto návrhů převzata tzv. Dřevíčskou výzvou a proto mohla být za velkého mediálního aplausu presentována jako nová, zásadní iniciativa k překonání našich problémů. Reakce médií jasně ukázala, že když dva dělají totéž, není to totéž.

Měnová turbulence byla velkým otřesem především psychologickým a politickým. Tento otřes způsobil, že se v situaci, kdy bylo třeba rychle a kompetentně řešit vzniklé problémy, pozornost soustředila opačným směrem. Zcela převládla politika a politikaření a na dlouhou dobu bylo v zemi paralyzováno jakékoli reálné vládnutí. Radikalizoval se parlament, resp. opozice v něm, prudce vzrostlo napětí ve vládní koalici, Do zásadního protiútoku nastoupila média, resp. za novináře převlečení politici, kteří v nich působí.

Mohl-li bych to shrnout, měnová krize byla důležitým upozorněním na problémy a rizika naší ekonomiky. Bylo možné se jí vyhnout či zejména její následky překonat při ochotě všech zúčastněných partnersky spolupracovat. To se však nestalo a vlastní vinou jsme obětovali velkou část úspěchů počátku transformace politické řevnivosti a nesnášenlivosti.

Málokdy bývá zdůrazňováno, že byla měnová krize v úzkém slova smyslu – relativní silou české ekonomiky – poměrně brzy překonána, že se v druhé polovině roku 1997 měnový kurs koruny stabilizoval, že se postupně vracel na svou původní úroveň, že se stabilizovala i průmyslová výroba a že začal růst vývoz. Ekonomika byla v letních i podzimních měsících – možná až trochu překvapivě – v relativním klidu (i přes ničivé povodně). Místo postupu vpřed však naplno vypukla bankovní a finanční krize a následně i celková ekonomická recese.

ad d) Po skončení akutní měnové krize šlo hlavně o to, zda se politika vlády a centrální banky dokáže sjednotit na společném úsilí o překonání extrémního narušení našeho bankovního, finančního a podnikového sektoru či zda převáží názor, že je třeba co největší část ekonomiky buď nechat – v zájmu tzv. „uzdravování“ – padnout nebo ji nechat – díky jejímu „zlevnění“ – někomu lacině si koupit.

Nastalo to druhé. Opozice, menší koaliční strany, druhá garnitura v ODS a konec konců i pan prezident vycítili obrovskou šanci změnit politické poměry a osud ekonomiky je při tomto jejich záměru bohužel až zas tak moc nepálil. Navíc – v logice svých postojů – ekonomickou situaci interpretovali tito lidé jako selhání transformace, resp. její české cesty a proto vedli boj politický, nikoli pokus o co nejrychlejší ekonomickou stabilizaci.

Měnový otřes (který sám o sobě ekonomicky až tak velký nebyl) byl použit jako hlavní argument pro diskreditaci celé vládní ekonomické politiky a jako hmatatelné potvrzení její neúspěšnosti. Stal se spouštěcím mechanismem politické krize, která měla za cíl především personální změnu na čele vlády. V této latentní podobě trvala tato politická krize až do tzv. Sarajeva, neboli do listopadového pádu koaliční vlády.

Zemím, jako bylo Maďarsko v roce 1995 či Jižní Korea v roce 1997, se rozumnou politikou podařilo rychle nabrat dech a obnovit růst, u nás – bez ohledu na následné dopady na finančně křehký podnikatelský a bankovní sektor – byla centrální bankou zvolena politika rychlého snížení inflace na úroveň EU. V tomto případě to bylo naopak „foukání po větru“, neboli zbytečné zveličení samovolného – s poklesem ekonomiky spojeného – snížení inflace. Úkolem centrální banky je však v takové situaci „foukání proti větru“.

Pro další vývoj ekonomiky byly proto rozhodující postupy ČNB v závěru roku 1997 a v první polovině roku 1998. Na to nesmíme zapomenout. Mám na mysli zejména zavedení inflačního cílení, prodloužení měnové restrikce (aplikací měnových nástrojů na makroúrovni) a zpřísnění podmínek pro obezřetné fungování komerčních bank, které bylo klasickým mikrozásahem, který prakticky zastavil úvěrování.

Inflační cílení je postupem pro transformující se ekonomiku zcela nevhodným. Konec konců, vyhlašování inflačního cíle samo o sobě působí méně než si naši bankéři myslí a nejedná se navíc o žádný „nástroj“ v klasickém slova smyslu. Horší než samo cílení byla proto formulace nízkého inflačního cíle, špatný odhad transmisního mechanismu mezi měnovou politikou a reálnou ekonomikou, resp. špatný odhad jeho parametrů a díky tomu fatální omyly v odhadu skutečné inflace. Dnes je už snad každému evidentní to, před čím jsme dlouhou dobu varovali. Naše skoková desinflace si vyžádala obrovské ekonomické náklady. Buď ČNB tak nízkou inflaci (která byla v mnoha měsících let 1998 a 1999 spíše deflací) chtěla nebo ji nechtěla a nízká inflace byla nechtěným důsledkem její chtěné politiky. Obojí je stejně špatné. Cílování inflace (navíc inflace čisté) kolem 6% a realita kolem nuly představovala navíc mimořádnou desinformaci ekonomických subjektů a vyvolala zbytečné, nadměrně vysoké nominální pohyby mezd a platů a některých dalších rozpočtových výdajů.

Podstatnější než utváření expektací inflačním cílováním byla měnová restrikce, daná zejména opožděným snižováním nominálních úrokových sazeb, resp. jejich pomalejším poklesem než jak ustupovala inflace. Výsledkem byl ničivý nárůst reálných úrokových měr, ač to vůbec nebylo zapotřebí. Je snad banální tvrdit, že ekonomika v této chvíli potřebovala zcela opačné pohyby a že nebyl žádný důvod banky a firmy reálného sektoru dále přiškrcovat. Tyto postupy však nebyly náhodné. Extrémní nezávislost naší centrální banky vedla k tomu, že se banka chovala výlučně podle svých vlastních zájmových kritérií. A nechci spekulovat o tom, zda to od ní byla špatná ekonomie či dobře promyšlená politika.

Zmiňuji-li také zpřísnění podmínek pro komerční banky, mám na mysli

- tehdejší požadavky ČNB na dodatečnou tvorbu oprávek k nemovitostním zástavám u nesplacených úvěrů a

- zesílené požadavky ČNB na konsolidované bilance komerčních bank.

Data potvrzují, že tato opatření právě v této chvíli ještě dále výrazně zvýšila náklady našich bank, že obrátila jejich výsledky hospodaření ze zisku do ztrát a že prakticky znemožnila poskytování nových úvěrů. Tím byla naší ekonomice zasazena poslední rána, která se bumerangovým efektem samozřejmě vrátila od podniků zpět k bankám. Nejde o to, zda tato opatření sama o sobě jsou nebo nejsou ekonomicky racionální a bankéřsky patřičně opatrná, protože o to nejde – jde jen a jedině o to, zda byla provedena ve správné chvíli. Hospodářský výsledek velkých českých bank byl těmito opatřeními změněn zásadně, ač šlo o opatření administrativní a ne o faktickou ekonomickou změnu.

Stejně tak nikdo z nás jistě nepochybuje o nutnosti včasného sladění našich a mezinárodních norem ohledně obezřetného chování bank, ale mnozí zásadně pochybujeme o vhodnosti tehdy zvoleného fázování a rozložení zavedených opatření v čase. Zavést tyto normy v okamžiku vymaňování se z měnové krize a v začátku ekonomické recese je tím nejhorším možným načasováním.

Celkově bych si dovolil tvrdit, že – při značné pasivitě a současně téměř irelevantnosti vládní fiskální politiky díky existenci režimu pohyblivého kursu – měnová politika k stabilizaci ekonomiky nepřispěla a že naopak vedla k vzniku a několikaletému trvání všeobecné ekonomické recese. Z ní už žádná snadná cesta nevede, jak ostatně vidíme dodnes, ale to už by bylo na úplně jinou debatu.

II. Obecnější poučení

Období let 1996-2000 dává nám všem poučení jak politické, tak ekonomické, a stejně tak i poučení institucionální. Politické aspekty znovu analyzovat nebudu. Evidentní je i problém absence souhry klíčových státních institucí, zejména díky specifickému postavení naší centrální banky, ale i to je předmětem jiných diskusí, byť právě tento aspekt našeho institucionálního rámce měnová krize tak výrazně obnažila. Zůstanu proto u obecné ekonomické roviny. Měnové turbulence druhé poloviny devadesátých let u nás i v zahraničí přinesly řadu poznatků. Poučily nás, že není možné paralelně mít

- f ixní měnový kurs

- nevyspělost (křehkost, zranitelnost či chatrnost) bankovních a finančních institucí

- naprostou otevřenost ekonomiky vůči velmi propojenému (či jak se dnes říká globalizovanému) světu

- jakoukoli makroekonomickou poruchu (inflaci, deficit běžného účtu platební bilance, deficit státního rozpočtu).

Česká ekonomika měla bohužel v druhé polovině devadesátých let všechny čtyři tyto charakteristiky současně. Co z nich mohla nemít?

§ Mohla snad nemít fixní kurs, ale já nevěřím, že by to znamenalo zásadní změnu celé situace. Spekulativní kapitál by se pravděpodobně pohyboval téměř stejně. Vytvořil by svými samovolnými pohyby patrně nepříjemnou kursovou bublinu tak jako tak, a to nejprve směrem nahoru a pak rychle směrem dolů. Centrální banka by „pouze“ nemusela ztratit miliardy dolarů při předem prohrané intervenci, ale ona by asi proti prudkému poklesu kursu intervenovala stejně, nedopustila by čistý floating.

§ Nebylo možné mít zcela jinak kvalitní a zcela jinak stabilní bankovní a finanční instituce. Iluze, že by tyto instituce mohly být kvalitnější větší regulací a lepším dozorem kohosi, sedícího kdesi nahoře, jsou úsměvné, byť u nás stále znovu a znovu opakované a znovu k věření předkládané. Všechny tyto instituce u nás právě v této době procházely jednou svou nepřeskočitelnou vývojovou fází a proto nemohly být úplně jiné.

§ Mohli jsme snad být méně otevření vůči světu, protože právě v tomto ohledu nebylo potřeba být před ostatními podobnými zeměmi.

§ Makroekonomická situace asi nemohla být úplně jiná. I s odstupem řady let si myslím, že byla přiměřená naší době. Nebylo však třeba mít následně takové ambice ohledně snižování inflace jaké měla naše centrální banka.

Za daleko významnější než tyto ekonomické „fundamentals“ proto považuji nezvládnutý „crisis management“, neboli způsob reagování na vzniklou krizi. Všechna ekonomicky pozitivní období v historii byla hodnocena nikoli podle toho, co v nich bylo dosaženo, ale podle toho jak skončila. Přesně v tom je problém naší doby. Předchozí období bylo pozitivní, ale jeho konec všechno odepsal. Ten naše země nezvládla, či zvládnout nechtěla. Je naprosto evidentní, že reakce na vzniklé problémy byla výlučně domácím „úkolem“. Úloha vnějšku byla malá. To se týká i možné role externího financování ve chvíli krize, protože se ukázalo, že finanční pomoc ze zahraničí nemá v takové situaci žádný velký smysl. Česká republika ostatně žádnou vnější finanční pomoc nedostala (a ani o ni nežádala). Indonésie dostala 36 miliard, Korea 58 miliard a Thajsko 17 miliard, vesměs dolarů, ale výsledky byly více méně stejné. Rozdíl je asi jedině v tom, že tyto země budou půjčky dlouho splácet, my nikoli.

Stejně tak se prokázalo, že v průběhu krize překotně prováděné či silácky avizované systémové reformy neměly a ani mít nemohly žádný krátkodobý vliv. Mohly pouze signalizovat, že se země snaží se sebou něco udělat. Bezprostřední efekt však neměly a nemělo by se tvrdit, že je tomu jinak.

Znovu se prokázalo, že nejdůležitější ze všeho je správné časování věcí. Makroekonomická politika měla být mírně restriktivní předem, ale určitě ne potom. Nepochopit tuto věc v MMF, v naší ČNB a leckde jinde je intelektuální tragédií, či vědomým záměrem mířícím jinam než k ekonomické stabilizaci. Česká republika byla v tomto ohledu pravděpodobně tím nejméně šťastným příkladem těchto postupů. Chtěli jsme být nejlepším žákem MMF.

O měnových krizích vznikla v poslední době rozsáhlá ekonomická literatura, ale klíčové dilema nerozřešila. Neřekla, zda měnové krize byly – či nebyly – v daných podmínkách nevyhnutelné. Učebnicově jistě různá elegantní řešení existují, ale v realitě nemohlo být vznikání trhů (jejich zrod) na pozadí původně netržních ekonomik, učebnicově řazené a ideálně fázované. Domnívám se proto, že krize tohoto typu – při globálním otevření trhů – v těchto ekonomikách zcela vyloučitelné nebyly. Mohly však mít úplně jiný průběh a jiné následky.

I) Mé úvahy k tomuto tématu jsou v celé řadě mých textů z tohoto období, které jsou k dispozici např. v knize „Proč nejsem sociálním demokratem“ (Votobia, 1998).

II) Za mimořádně pikantní považuji to, že např. v materiálu servisu ČTK „Přehled nejdůležitějších událostí v české ekonomice od roku 1990“ tato událost není vůbec uvedena.

III) Pro pořádek dnes prozrazuji, že byl první balíček fakticky napsán na Úřadu vlády, ve spolupráci s ministrem financí. Přínos ostatních členů vlády byl zřetelně menší.

Text vystoupení na stejně nazvaném semináři CEPu dne 29.5.2000 v Národním domě na Vinohradech v Praze.