V České republice za posledních patnáct let vzrostla úroveň zdravotnictví a dalších veřejných služeb a stát nějak funguje. Stát však za vše utrácí prakticky po celou dobu demokratického vývoje každoročně o 200 miliard Kč více než vybere na daních. Stát rozdíl mezi tvorbou zdrojů a jejich spotřebou kompenzuje rozprodáváním majetku a zadlužováním. Dělají a dělaly to prakticky všechny vlády. Rozdíl mezi pravicí a levicí byl zejména ve způsobu doplňování chybějících zdrojů, levice nás více zadlužuje a pravice více rozprodává.

Musím dodat, že zbavit se majetku může být rozumné, neboť jeho správa stojí také peníze. Nicméně, utratit výnosy z prodeje majetku za provoz je stejná hloupost, jako půjčit si na provoz.

Na současnou úroveň zdravotnictví, sociálních a dalších služeb si prostě nedokážeme vydělat, žijeme z podstaty a na dluh. Až nebude co prodat a kde si půjčit, budeme muset vystačit s tím, co dokážeme vytvořit. Ostatně tohle ví každá spořádaná rodina a každý reálně úspěšný manažer.

Pro náš budoucí vývoj teď už vůbec není důležité zda někdo něco ukradl nebo rozdal, důležité je najít způsob jak vystačit s tím, co vyděláme. Roční spotřeba státu na jednoho obyvatele je dnes necelých 100.000,-Kč. Téměř polovina obyvatel za celý svůj život nedokáže vytvořit dostatek zdrojů, které by pokryly náklady na služby státu, které spotřebovávají. Zbývající lidé nedokáží vytvořit a státu odevzdat dostatek zdrojů, který by celkovou spotřebu služeb státu všech lidí pokryl.

Reformy tedy musí řešit rozpor mezi příjmy a výdaji. Ať už bude reforma jakákoliv, vždy musí být jejím důsledkem snížení průměrného životního standardu o těch chybějících 20%, které zatím utrácíme navíc.

Logickým řešením, které by v podobné situaci uplatnila rozumná rodina nebo podnikatel je omezení výdajů. V demokratickém státě však o výdajích rozhodují politici závislí na hlasech voličů, kteří se uskromnit nechtějí. Proto se úspory přesouvají spíše do oblasti omezování investic a údržby infrastruktury, tedy do oblastí, jejichž omezení se negativně projeví až v jiných volebních obdobích. U obdarovávaných voličů se přitom vytváří dojem, že peníze státu padají z nebe a stát je rozděluje.

Nejlákavější řešení reforem, založené na zvýšení příjmů mají limitní stav, kdy budou mít všichni lidé stejný příjem. Dvě třetiny budou mít příjem ve formě různých sociálních podpor a kombinace platu a sociálních doplatků a jedné třetině zůstane stejná částka po zaplacení všech daní a poplatků. Krajní stav sice fungovat nemůže, ale pro politiky je lákavý, protože se může zamlouvat možná většině voličů, ostatně byli jsme na něco podobného zvyklí.

I když je řešení prakticky jasné a v evropské demokracii k němu musíme zákonitě dospět, určitě má smysl jeho tristní vyvrcholení co nejvíce oddalovat. Politici se logicky snaží pravdu co nejvíce maskovat a zamlžovat. Zajímavým trikem je zvýšení věku odchodu do důchodu o pět let. Ti, co nejvíce pracují, tak zaplatí za svůj život na daních přibližně o 13% více a kratší dobu budou brát důchod, a pro ostatní se toho mnoho nezmění. Osobně proti tomu nic nemám, já s žádným důchodem v budoucnu nepočítám, jen chci trochu rozkrýt mlhu.