Docela určitě bych nedokázal spočítat, kolikrát jsem za poslední dva roky slyšel (většinou proneseno triumfálním tónem), že současná hospodářská krize znamená konec kapitalismu. Nevím, důsledky této krize si odhadnout netroufám, a navíc si myslím, že tihle lidé většinou sami úplně přesně netuší, co to ten kapitalismus vlastně znamená. Zato si však jsem jist, že tato krize nepředstavuje nástup toho, co tito triumfátoři obvykle vzývají.

Utvrzují mě v tom především takřka každodenní zprávy z Řecka. Řecká vláda dnes musí velmi intenzivně šetřit. A osobou, která tuto úspornou politiku musí provádět, je premiér Jorgos Papandreu. Těžko si představit větší paradox.

Premiér Papandreu pochází z rodiny, ve které má politika dlouhou tradici. Již jeho dědeček působil v 60. letech jako ministerský předseda a jeho otec Andreas Papandreu byl nejvýraznější postavou řecké politiky od sedmdesátých až do devadesátých let. S výjimkou jednoho volebního období byl v letech 1981-1996 předsedou vlády a zatímco v jiných zemích probíhala „monetaristická revoluce“, Řecko se pod jeho vedením ubíralo zcela opačným směrem. Papandreu st. na začátku své politické kariéry propagoval radikálně socialistický program a neskrývaně obdivoval arabský nacionalistický socialismus Saddama Husajna či Muammara Kaddáfího. Zato západní sociální demokraté pro něj byli „služebníci imperialismu“.

Po nástupu do funkce premiéra roku 1981 přece jen některé své názory korigoval, ale přesto jeho politika výrazným způsobem změnila Řecko a nasměrovala ho na cestu k současné situaci.

Socialismus pro Andrease Papandreua představoval především rozhazování. Řecký premiér rozdával, kde mohl, přidal úředníkům, učitelům, průmyslovým dělníkům uzákonil přístup k ovlivňování řízení podniku, aby si mohli snadněji vyhádat vyšší mzdy. Byl to sociální stát ve své nejrozbujelejší podobě. Řecká ekonomika nebyla schopna vydržet takovou zátěž a prakticky celá 80. léta se potýkala s problémy. Již na konci 80. let byla zveřejněna trefná karikatura znázorňující Řecko jako potápějící se parník, z jehož paluby se ozývají výkřiky jako „Ne vyšším daním“, „Ano valorizacím platů“ atd.

Rozhazovačné Papandreově politice odpovídal i jeho nákladný životní styl. Charismatický politik se obklopoval milenkami a pořádal nákladné dovolené, zatímco jeho blízcí spolupracovníci byli prokazatelně účastníky mnoha korupčních skandálů (když se Papandreu v roce 1993 vrátil do funkce premiéra, nechal je všechny rehabilitovat).

Je paradox, že právě jeho syn a ideový nástupce (ve vládách svého otce byl velmi přičinlivým ministrem a vždy hájil jeho politiku rozbujelého sociálního státu) dnes musí činit nepopulární opatření v míře, ve které to zatím v Evropě nemusel dělat nikdo jiný. Snad nás tento řecký paradox alespoň dovede k poznání, že spořivost (ve smyslu přiměřenosti výdajů, nikoliv absolutního asketismu) je atributem rozumného hospodáře a nadměrné rozhazování peněz je, bez ohledu na šlechetná zdůvodnění, plýtváním, které se jednou vymstí. Snad nás to poučí, že bez ohledu na všemožná eufemická pojmenování zůstává podstata všech hospodářských procesů stále takto jednoduchá.