Hejtman Středočeského kraje David Rath naznačil, že se jízdné na linkách autobusů v jím vedeném kraji výrazně zvýší. Jak známo, Rath a celá ČSSD volby do krajů v roce 2008 vyhrála díky slibům hradit v zařízeních vlastněných či zřizovaných kraji nově zavedené poplatky u lékaře. Rath k tomuto závazku přidal navíc slib dopravy do školy zdarma. Využil k tomu i poměrně vzácnou situaci přebytků v hospodaření krajů na konci roku 2008.

Po dvou letech jsou výsledky této politiky známé. Poplatky u lékaře přestaly být strašákem a způsob dopravy školáků zdarma byl výrazným způsoben zneužíván. Kraje nemají prostředky nejen na hrazení poplatků, ale ani na nadstandardní úplatky ve formě jízdného zdarma. V této souvislosti je mi poněkud nejasný slib ODS, která chce mládeži do 15 let umožnit cestování pražskou hromadnou dopravou zdarma. Tuším v tom nějakou souvislost s kartou Pražana, tj. projektem Opencard, z něhož se mezitím stala poněkud inteligentnější tramvajenka. Rath s velkorysými sliby ve svém kraji pohořel, není důvod se domnívat, že v Praze podobné plány skončí lépe.

Nicméně, to hlavní poselství, které politika dotací přináší, je přeci někde úplně jinde. Tím, že na dotování dojdou peníze, se náhle dotovaný produkt musí vyrovnávat se skokovým růstem cen. Zcela obdobné je to i v současnosti s tolik diskutovaným počátkem tržního nájemného. Dvacet let se stát v podstatě neúspěšně pokoušel řešení problému odsouvat do budoucnosti. Současná vláda je de facto první vládou, která neposunula hranici, kdy tržní nájemné vstoupí v platnost. Škody, které udržování dotovaného nájemného napáchalo, jsou beztak obrovské. Mnoho nájemníků s nízkým nájmem si stěžuje, že žijí v domech s nulovou údržbou ze strany vlastníků domů, a vůbec si není vědomo toho, že je to důsledek uměle udržovaných nízkých cen nájemného.

Že k deregulaci nájemného mělo dojít mnohem dříve, ještě v minulém století, se ostatně ví moc dobře. Většina obcí tehdejší situaci vyhodnotila tak, že bude lepší se nájemních domů zbavit tím, že se byty nabídnou k odprodeji nájemníkům za výhodné ceny. Většina takto prodaných bytů a celých domů byla zachráněna před dalším chátráním. Ta část bytového fondu, která nebyla prodána, se postupně stala místem vzniku sociálně vyloučených lokalit.

Dalším významným produktem, kde se jasně prokazuje škodlivost státní regulační politiky, je i cena elektřiny. Pod záminkou ochrany spotřebitele byl vytvořen úřad s obrovskými pravomocemi, přičemž tou hlavní pravomocí bylo a je určovat cenu elektřiny. Ve skutečnosti tento úřad chrání zejména distributory energie a tradiční výrobce. Růst cen elektřiny je zcela jasně doložitelný a díky cenám stanovených regulátorem má stát zaručený v jím vlastněném podniku, tj. ČEZ, velké příjmy do státního rozpočtu. Regulátor si navíc vyložil zákon o obnovitelných zdrojích energie tak, že veškeré náklady vložil na bedra spotřebitelů. To však nemá oporu v zákoně o obnovitelných zdrojích energie, kde se nic o tom, že se náklady na tyto zdroje mají zcela převést na účty odběratelů, nepíše. Výpočty regulátora, který vyděsil českou společnost tím, že cena elektřiny bude zvýšena až o 18% pro firmy a o 13% pro maloodběratele, byly příčinou mediálního humbuku o „solárních baronech“. Jestliže dnes po zavedení srážkové daně na fotovoltaiku regulátor tvrdí, že tímto opatřením se dosáhlo omezení růstu ceny proudu pouze o 5,5%, nemluví pravdu. Toto zvýšení ceny proudu by totiž pokrylo výkupní ceny fotovoltaického proudu, aniž by bylo nutné srážkovou daň zavádět. Navíc, pokud se cena silové energie snižuje, jak tvrdí další distributor na českém trhu, a sice společnost E.ON, znamená to, že pokud distributor skutečně zvýší cenu elektřiny o regulátorem oznámených 5,5 % a získá navíc dotaci ze státního rozpočtu ze srážkové daně pro fotovoltaiku, zaručí mu to stejnou pozici, jako by zvýšil cenu proudu o 10% proti současnosti. Odkazuji v této souvislosti na stránky CZEPHO - České fotovoltaické asociace, kde jsou odkazy na výpočty vlivu spuštění letos postavených slunečních elektráren s kapacitou řádově 1500 MW.

Regulace, ať ordinovaná státem či krajskými papaláši, a její družka dotace, jsou tak vždy příčinami výrazných otřesů. V neregulovaném prostředí ceny elektřiny či plynu by totiž nikdy nemohl být přijat zákon, který by nařizoval cenu elektřiny z obnovitelných zdrojů „promítat“ do koncové ceny pro zákazníka. Pokud by stát chtěl takový byznys podporovat, muselo by to být vždy a jenom tím, že tento byznys stát podpoří z daní za znečišťování životního prostředí auty, průmyslem (ony známé „povolenky“) atd. Nikdy by to nemělo být dotací ze státního rozpočtu. Jenom takové opatření by potom mohlo mít smysl. Takto se ze záměru podpory obnovitelných zdrojů stala fraška, která však může pro stát a tím i pro nás jako daňové poplatníky skončit velkou blamáží u arbitráží.