Dělnická třída se ze společnosti vytrácí. Jak si s úbytkem voličů poradí levicové strany?

Komunisté na Svátek práce, stanovený na 1. května II. internacionálou v roce 1889, monopol nikdy neměli. Ostatně, papež Pius XII. roku 1955 zavedl na stejný den svátek svatého Josefa dělníka. Podařilo se jim ho však totálně zprofanovat a znechutit, podobně jako práci samotnou. Po listopadu 1989 tudíž skomírá, byť ho všechny vrstvy společnosti, produktivní i neproduktivní, mají rády – je jednoduše volno.

Nedlouho před letošním prvním májem, 27. dubna 2018, proběhla v Praze na Smíchově menší pietní akce: odhalení pamětní desky barona Františka II. Ringhoffera, jenž v letech 1861–1865 zastával úřad starosty Smíchova. A co je hlavní – vybudoval zde světově proslulou továrnu na výrobu železničních vagonů, ve své době největší vagonku v Rakousku. Posléze na Smíchově přibyla i produkce tramvajových vozidel. Nikoliv náhodou má pamětní deska od sochaře Jakuba Grece podobu nárazníku železničního vozu.

Ringhofferové patřili k nejvýznamnějším průmyslníkům i za první republiky, nicméně jako rodinu etnicky německou je po válce čekal odsun. Ve znárodněných továrnách jejich někdejšího koncernu však výroba běžela i za komunismu, konkrétně na Smíchově produkce tramvají. Až do devadesátých let, jež přinesla radikální proměnu celé čtvrti, z průmyslové a dělnické (například podniková vlečka Tatry Smíchov křižovala Plzeňskou ulici) na obchodní a zábavní. Což velmi lakonicky shrnul titulek článku na iDNES.cz z prosince 2005: „Z továrny na vlaky továrna na nákupy.“

Dělníci bez volebního práva

Jaroslav Foldyna na nedávném sjezdu ČSSD zahřímal, že sociální demokracie zapomněla, kdo je jejím voličem: „Je to chlap, co maká u soustruhu, žena, co se stará o dvě děti a je prodavačka v supermarketu.“ U delegátů si asi šplhnul, avšak v očích nezúčastněného pozorovatele musel spíše vyvolat dojem člověka spadlého z Marsu.

Prodavačky v českých supermarketech či jiných podobných provozovnách totiž často pocházejí se Slovenska nebo z Ukrajiny, a nemají u nás tudíž volební právo. Za dělníky u soustruhů pak zhusta „makají“ roboti, byť je rovněž pravdou, že české školství nedokáže vyprodukovat dostatečný počet kvalifikovaných dělníků, a zdejší firmy tedy musejí pracovní sílu dovážet ze zahraničí. Nicméně zároveň jde o nedostatek vyvolaný aktuálním hospodářským boomem, jenž přece jen časem poněkud opadne. Tak jako tak, Foldynou zmíněné sociální skupiny ubývají, respektive ubývá podíl jejich příslušníků s volebním právem u nás. A i když Saúdská Arábie nedávno udělila občanství robotce, šlo spíše o reklamní trik. Automatizované systémy zatím volební právo nedostanou.

Problémy, v nichž se ocitá česká sociální demokracie ale vůbec nejsou specificky české. Smíchov tak odráží proměnu celé Evropy, ba celého tzv. vyspělého světa – a možná věrněji než proměnu domácí ekonomiky, jež má v kontextu EU stále jeden z největších podílů průmyslu na zaměstnanosti i HDP. Tovární výroba z vyspělých ekonomik prostě mizí, jelikož se globálně přesouvá jinam, do Číny nebo do jiných méně rozvinutých zemí s levnou pracovní silou, popřípadě dělníky nahrazují roboti. Naopak prudce se rozvíjí sektor služeb.

Co přinese technologická exploze?

Klasické dělnictvo se tedy vytrácí. I proto všude klesá podíl hlasů pro sociálnědemokratické strany a roste volební zisk různých marketingových projektů všemožné orientace. Lidé z kanclů, široká střední třída z terciární sféry (ze sektoru služeb), projevují totiž poněkud jiné – pestřejší a proměnlivější – politické preference.

Sektor služeb je dosti široký pojem, spadají do něj prodavačky ze supermarketů i „ajťáci“. A právě informační technologie mění svět v takovém tempu, které dějiny dosud nepoznaly. Jako reálná výzva, nikoliv jako sci-fi román před námi vyvstává ekonomika, v níž skoro všechny práce zastanou automatizované systémy a umělá inteligence. Na trhu práce pak zůstane místo jen pro vysoce specializované, kreativní činnosti plus nějaké to lidsky „autentické“ pletení košíků. Což optimisté považují za plus, neboť většina lidí prý najde nějaký kreativnější způsob obživy. Pesimisté spíš lomí rukama, ba mohou na adresu technických géniů, kteří dnes oživují umělou inteligenci, jízlivě poznamenat, že je jejich dítě brzy chytře pošle do starého železa.

Asi nikdo nedovede přesněji odhadnout, jakou roli bude v lidské společnosti za nějakých třicet, padesát let zaujímat činnost, které nyní říkáme práce. Co to vlastně bude za společnost? Nezdegeneruje? Neusnadní technologická exploze nástup nějaké nové totality, jež výše nastíněné problémy vyřeší důmyslným a zotročujícím „přeprogramováním“ způsobu lidské existence? Podobných otázek se v mysli rojí desítky, většinu populace však moc netrápí. Na prvního máje má být snad hezky, tím spíše si Svátek práce mnoho lidí užije někde na výletě nebo obyčejným lenošením.

Autor je politolog

LN, 30.4.2018