Sotva se lidé vzpamatovali z nepříjemných zpráv o zdražení elektřiny, plynu, uhlí a dalších paliv, přicházejí další katastrofické zprávy o másle za čtyřicet a chlebu za padesát korun. Je to jen pravidelné předvánoční strašení výrobců a obchodníků, kteří by rádi zdražovali, ale mají smůlu, protože to tvrdá konkurence nedovolí? Nebo je to tentokrát něco jiného, co je třeba brát vážně? Tím si nelámou hlavu jen spotřebitelé s nízkými příjmy, ale i špičkoví ekonomové v České národní bance, kteří nyní zvažují, nakolik bude nutné na rostoucí ceny reagovat zvýšením úroků.

Situace vypadá tentokrát skutečně jinak než v minulých letech, a není to jen tím, že máslo na pultech opravdu zdražilo a je jasné, že jeho cena ještě naroste.

A není to zatím ani zdaleka proto, že Evropanům zelenají mozky a začínají v masovém měřítku lít do nádrží svých automobilů špiritus, který dříve pouze pili, či vegetol, na němž smažili řízky. Tato čerstvě zavedená hloupost bude mít dlouhodobě na ceny potravin bezesporu významný dopad, ale chvilku si ještě počkáme.

V případě mléčných výrobků je současné celoevropské zdražování bezpochyby dopadem bohatnutí asijských zemí, jejichž obyvatelé si mohou dovolit místo sójového mléka to opravdové, a roste i cena obilovin. České zdražení potravin jde však nyní z podstatné míry na vrub vyšších příjmů. Ekonomika roste, nezaměstnanost klesá a mzdy se zvyšují jak nikdy. Takže velká část lidí na dražší jídlo má. Lepšící se příjmovou situaci domácností dokumentuje růst prodejů i v jiných sektorech, zejména toho nejnákladnějšího zboží. Ceny bytů trhají rekordy a také nová auta jdou na dračku. Proč by tedy mělo zůstat jídlo kdesi v cenovém suterénu?

Zvláště když došlo ke koncentraci na maloobchodním trhu. Řada méně úspěšných řetězců prodala své super- a hypermarkety úspěšnější konkurenci a soutěž trochu zeslábla. Spotřebitel, který má ze severu Lidl a z jihu Kaufland, na východě Delvitu a na západě Billu, nakupuje ve skutečnosti jen u jedné či dvou firem a podobně je to i s dalšími obchodníky. Ti v situaci, kdy jimi prodávané zboží je už dávno kvalitativně stlačeno na hranici poživatelnosti, nemají moc šancí tlačit dál na své pekaře, mlékaře a uzenáře, aby jim dodávali při rostoucí ceně zemědělské produkce ještě větší šunt za stejně směšné ceny a nebylo přitom ohroženo zdraví zákazníků. Výrazně také, s plošnými dotacemi z Evropské unie, vzrostla vyjednávací síla zemědělců. Ti totiž přežijí a vydělají, i když třeba prodají méně, nebo dokonce po neúspěšném jednání neprodají část produkce vůbec. Nakonec společná zemědělská politika EU, chránící evropské zemědělce před konkurencí, je důvodem, proč jsou potraviny v EU i při výrazné nadprodukci fakticky nejdražší na světě. A teď to konečně začne chápat i český spotřebitel.

Ten nepříjemný okamžik procitnutí přichází v poměrně nepříznivou dobu, kdy vládní reformy zasáhnou kasičky domácností zvýšením DPH a poplatků u lékaře. A tak vzniká otázka, zda má vláda sílu něco podstatného s tím dělat. Nezbývá než přiznat, že se s tím dělat nedá vůbec nic, jen spoléhat na klasickou tržní reakci. Po prudkém zdražení už začíná klesat prodej másla a zdražení pečiva vyvolá obdobnou reakci. To bude tlačit na opětovný pokles cen. Jenže tahle reakce je a bude zpomalována evropskou zemědělskou politikou plnou výrobních kvót a vývozních dotací i různých opatření proti dovozu potravin ze zemí mimo EU. A to je pro Česko špatná zpráva. Doba levných potravin evidentně končí a talíř bude o něco hlubší.

MfD, 11.10.2007