Bylo by nejspíš dost podivné, kdyby reformy, byť stále ve fázi hodně rané přípravy, nevyvolávaly protesty. Pokud je totiž třeba do státní kapsy nasypat v úsporách či daních nějakých bratru sto miliard korun, musí prostě někdo jiný těch sto miliard korun začít postrádat. A vzhledem k tomu, že je Česká republika zemí nejrovnostářštější v Evropě, je omyl se domnívat, že to zaplatí jacísi parazitující zbohatlíci, přičemž mas poctivých pracujících se to vůbec, ale vůbec nemusí dotknout. Je třeba si otevřeně přiznat, že nejen osoby samostatně výdělečně činné, ale ani zhruba šedesát procent zaměstnanců nepřispívá do penzijního systému tolik, aby jejich příspěvky pokryly budoucí výdaje na jejich vlastní budoucí důchod. A tak se penzijní reforma musí zakousnout alespoň trochu i do jejich peněženek, protože z těch zbývajících čtyřiceti procent už o moc více vyždímat nejde. A podobně je to se zdravotnictvím i sociálními službami.

Odboráři, kteří opustili čtvrteční tripartitu a ohlásili masové protesty, proti tomu mohou protestovat, ba i stávkovat, ale řečeno s klasikem, je to asi tak všechno, co s tím mohou dělat. A to platí bez ohledu na skutečnost, že lidé nyní vzhledem k nedávno, ale i dávno minulým událostem v politice musí mít k vedení našeho státu opravdu silnou nechuť. Jistě se to leckomu zcela oprávněně špatně čte a poslouchá v situaci, kdy jsou média denně plněna dalšími a dalšími informacemi o korupci, zmanipulovaných zakázkách, zneužívání postavení vysokých státních úředníků atd. Avšak představa, že přijede spasitel a ze dne na den zatočí s korupčníky a dalšími lumpy na úřadech či ve státních firmách, patří do pohádek ovčí babičky. Není to zdaleka problém jen český, ba ani evropský a tahle vláda se nepochybně nějakou cestou úprav legislativy a změn ve vyhlašování veřejných zakázek vydala.

Až se efekty těchto změn projeví, a věřme alespoň na chvíli, že tomu tak bude, tak na ušetřené peníze čekají silnice, železnice, školy či nemocnice, kde jsou rozpočty už několikátý rok pořádně utažené, takže k nějakému povolování opasků bude stejně daleko.

Ale hlavně, reformy, byť bolestivé, by měly přinést nejen úspory rozpočtu. Čeká se od nich také zpružnění trhu práce, lepší podmínky pro podnikání, inovace, lepší školství, prostě vše, co zvedá konkurenceschopnost naší země.

Současná Evropa je školním příkladem toho, jaká prosperita čeká toho, kdo reformuje, oproti tomu, kdo stávkuje a demonstruje. Kterou cestou vyrazí Česko, je naprosto zásadní pro docela blízkou budoucnost nejen dětí těch dvou a půl milionu voličů, kteří v posledních volbách volili reformní strany, ale i dětí tři čtvrtě milionu odborářů, kteří se chystají na demonstrace a stávky.

Věřme, že neúspěšné.

MfD, 22.4.2011

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO