Oko za oko zub za zub. Zásada už ze staré Babylonie platí v obchodních válkách dodnes. Jenže jejich aktéři častěji než protivníkovi vyrážejí zuby sami sobě.

Evropská unie přechází do protiútoku, zavádí pětadvacetiprocentní cla na vybrané americké výrobky z oceli a hliníku. Kromě toho také na ikonické motocykly Harley-Davidson, bourbon z Kentucky, pomerančové džusy, brusinky (tedy vlastně klikvy), rýži, doutníky, oblečení z džínoviny či burákové máslo.

Je to reakce na clo, které vláda Donalda Trumpa začala uplatňovat na dovozy oceli a hliníku z Evropské unie. Zahrnuje americké zboží za 2,8 miliardy eur. A pokud americká vláda neustoupí, bude následovat druhá sada cel na dovozy zboží za 3,6 miliardy eur.

Technicky vzato, správná odpověď: Evropa oplatí Americe tím, že zavede cla na zboží, jehož dovozy do Unie mají stejnou hodnotu, jakou má evropský export oceli a hliníku do Spojených států (6,4 miliardy eur).

Obchod vs. politika

Za správnou reakci pokládá postup Unie také bruselský think-tank Bruegel. Upozorňuje, že poté, co americká vláda vyhlásila cla, je Evropská unie podle článku 23 Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) oprávněna obchod „vybalancovat“.

Stará zásada „oko za oko…“. Proč ji tedy nepoužít? Tím spíš, že Trumpova vláda se zachovala mimořádně drze, když vůči oceli ze spojeneckých států použila článek obchodního zákona, který jí umožňuje vyhlásit clo v zájmu národní bezpečnosti. (Ve skutečnosti Trumpa pochopitelně štve deficit – v obchodu s Evropskou unií loni dosáhl 120 miliard eur a víc než třetina jde na vrub obchodu s Německem.)

Otázka se však dá také obrátit: Proč takovou zásadu použít?

Uvažoval o ní třeba Leonid Bershidsky, analytik agentury Bloomberg. Dospěl k logickému závěru: Odvetná cla, trestající kromě evropských ocelářů i evropské harleyáře, z čistě obchodního hlediska nedávají smysl a bylo by lepší je odzívnout.

Bershidsky vychází z analýzy Bruegelu, která odhaduje, že Trumpova cla sníží výrobu oceli v zemích Evropské unie o procento. Jen letos však má poptávka po oceli v Unii vzrůst o 1,4 procenta, takže krize tomuto odvětví nehrozí.

Cla vůči Evropské unii nijak výrazně nezvýší ani průměrnou výši amerických cel na evropské zboží, která podle mnichovského institutu Ifo kolísala kolem 3,5 procenta. Stále budou výrazně nižší než dovozní tarify Unie na Made in USA, které dosahovaly 5,2 procenta.

Z politického hlediska je však pro bruselskou Evropu takový postup nepřijatelný. Pokud by politici přistoupili na appeasement vůči arogantnímu Trumpovi, vypadali by doma slabošsky. Kromě toho chtějí Trumpovi dokázat, že EU 28-1 (bez Británie) není v rozkladu a, byť se neshodne na reformách eurozóny nebo imigrační politice, v obchodní politice dokáže být zajedno.

„V této fázi nemůžeme ustupovat, to bychom ukázali, že nejsme seriózní partner,“ řekl k postoji Unie v Otázkách Miroslava Moravce tajemník pro evropské záležitosti Aleš Chmelař.

BMW jako raketa od Kima

Co bude po evropské odvetě následovat, to už Trump zvěstoval v pátek v tweetu, ve kterém pohrozil dvacetiprocentními tarify na dovoz evropských aut, pokud Unie odvetná cla nezruší. Americká vláda se na jeho příkaz už měsíc zabývá tím, zda vývoz evropských (fakticky německých) aut ohrožuje americkou bezpečnost. Nepochybně dospěje ke stejnému, tedy kladnému verdiktu, jako u oceli a hliníku. Jak by ne, rozjeté BMW X6 přece může udělat pořádnou paseku.

Teď uplatňují Američané vůči evropským vozům 2,5procentní clo. (Ovšem s výjimkou SUV, nyní nejprodávanější kategorie v USA, pro kterou platí 25procentní tarif.)

Zmíněná analýza Bruegelu odhaduje evropské ztráty z nových tarifů na více než pět miliard eur. Trumpovu „odvetu za odvetu“ by přitom musely vstřebat zejména německé automobilky. Vysoká cla by kromě některých amerických spotřebitelů poškodila hlavně byznys automobilek Audi a Porsche (obě patří koncernu Volkswagen). Mercedes a BMW, na rozdíl od Volkswagenu, mají v Americe montážní linky, jejichž kapacitu mohou rozšířit a tak se clům aspoň zčásti vyhnout.

Bershidsky upozorňuje, že německé ztráty by nemusely být až tak vysoké i proto, že dvacetiprocentní přirážka mnohé Američany od nákupu prémiových (prestižních) německých značek nemůže odradit. Pro některé by paradoxně mohla být spíš pobídkou k nákupu než jeho překážkou.

BMW se ale musí obávat americko-čínské obchodní války. Její továrna v Jižní Karolině je největším exportérem aut v USA. Významnou část výroby vyváží do Číny, která chystá odvetu proti Trumpovým dovozním tarifům na čínské zboží. Má zahrnout auta Made in USA, tedy také bavoráky z Ameriky.

Od oceli k čistému uhlí?

Co bude následovat? Předpokládám, že Evropská komise už má v šuplíku odpověď na dovozní tarify na evropská auta. Vyrovná cla na americké automobily, které v Evropské beztak téměř nikdo nekupuje (z 10 na 20 procent) a k tomu přidá cla třeba na Donaldovo „čisté“ uhlí.

Trump nato odpálí další sadu tarifů, Evropská unie se revanšuje… A tak se Amerika a Evropa dostanou do spirály, ve které se už ani nepozná, co je akce a co je reakce.

To je pochopitelně ten nejhorší scénář a věci se mohou vyvíjet mnohem líp. Trumpa třeba může zastavit Kongres, který ho v clech omezí zákonem.

Pokud to zůstane na Donaldovi, může se však obchodní válka rozjet naplno. Je to paličák, žádná „měkkota“ jako George Bush junior, který americké oceláře zkoušel chránit v roce 2002. Když se Evropská unie domohla zákazu cel u Mezinárodní obchodní organizace (WTO), spořádaně zacouval.

Donald Trump má za sebou voliče, kteří věří, že jejich prezident zajistí, aby Amerika už „nedoplácela“ na ostatní a zase byla „skvělá“. Není jich málo a nechce je dva roky před další prezidentskou kampaní opouštět.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce