Tady je jasná odpověď, tady jsou čísla

Ve všem tom kvikotu kolem Petry Kvitové, jehož jsme v posledních dnech svědky, poněkud zanikla vlastně mnohem podstatnější novina. Podle Světového ekonomického fóra u nás panují druhé nejhorší podmínky pro rozjezd podnikání ze všech zemí Evropské unie! Země jako Bulharsko, Rumunsko nebo sousední Slovensko či Polsko jsou tedy před námi. Zajímavé je, že podnikatelům primárně nevadí ani tolik stále dokola omílaná byrokratická zátěž, ale něco jiného – značně nestabilní ekonomické prostředí v zemi. V takovém prostředí nelze dost dobře plánovat, nelze se na nic moc výhledově spolehnout, nelze kalkulovat budoucí náklady a výnosy, sestavovat střednědobé a dlouhodobé strategie.

Třeba taková DPH. Od vzniku České republiky v roce 1993 až do roku 2004, za více než jedenáct let, se změnila pouze jednou jedenkrát (navíc se jednalo jen o změnu horní sazby, a sice snížení z 23 na 22 procenta k 1. 1. 1995, dolní sazba zůstala po celou dobu beze změny, na pěti procentech). Ale pak to začalo! A už se jenom zvyšovalo. Pokud vezmeme v potaz jak zvýšenou, tak sníženou sazbu, došlo až do současnosti k celkem sedmi změnám. Sečteno podtrženo, za posledních deset let se tedy DPH změnila sedmkrát, zatímco za jedenáct let před rokem 2004 pouze jednou. Proč to šlo kdysi, a proč to nejde nyní?

Mimochodem, země Evropské unie, v nichž často dochází ke změnám DPH, nepatří k těm, ze kterých bychom si chtěli brát příklad. Za poslední léta jsou rekordmany Řecka a Irsko – a my zdatně sekundujeme. V rychlosti změn DPH prostě patříme k evropské periférii!

A nemylme se, to, co podnikatele a firmy láká do daňových rájů, nejsou vždy jen nízké daně. Vlastně bych ty, co prchají za kopečky, rozdělil do tří kategorií. Ti první odcházejí opravdu za nižšími daněmi. Pak jsou tu ti, kteří v „rájích“ hledají anonymitu. Tato skupina je nejpodezřelejší, neboť anonymita v řadě případů jistě skrývá osobu, jež se ve finále obohacuje z rozkrádání veřejných peněz. Pak je tu ale také třetí skupina. Jde o podnikatele, kteří umístí sídlo své firmy do země „na úrovni“, jako je Nizozemí, ne na nějaké Seychely nebo britské Panenské ostrovy. Přitom Nizozemí zdaňuje firmy sazbou srovnatelnou s ČR. To, co tam podnikatelé hledají, je stabilita daňového, právního a legislativního prostředí. Třeba i stabilita v DPH.

Jsem rád, že Kvitová utekla. Upozornila tím na problémy, s nimiž se podnikatelé a živnostníci dennodenně potýkají. Ovšemže nejde jen o nestabilitu a nevyzpytatelnost ekonomického prostředí, ale třeba i o vysoké zdanění práce. Pokud vezmeme v potaz platby sociálního a zdravotního pojištění, což jsou vlastně také daně, i když se tak nejmenují, máme jedno z nejvyšších zdanění práce v Evropě.

Vysoké zdanění práce se přitom promítá do cen výrobků a služeb. Takže až se vám bude zdát cena za ostříhání u holiče nebo za koláč od pekaře vysoká, víte, kde (také) hledat problém. Česká republika tím následně v mezinárodním měřítku ztrácí konkurenceschopnost a chudne. A Česká národní banka pak musí oslabovat korunu, aby část té ztracené konkurenceschopnosti vrátila zpět! To je přece do nebe volající nesmysl!

Netřeba navíc připomínat, že za prostředky získané vyšším zdaněním práce nejsou pilně stavěny nové dálnice, silnice, školy a nemocnice (to by to u nás muselo vypadat jinak, skoro jako v Monaku, chce se mi říct). Ty peníze jsou často prostě rozkradeny. A mizí v daňových rájích. V těch anonymních daňových rájích. Na Seychelách a Panenských ostrovech, ne v Nizozemí.

Takže my si tady v ČR nejdříve rozkrademe veřejné peníze, pak si nesmyslně oslabíme korunu, abychom to alespoň trochu „napravili“ (oslabení znamená, že rozkradení zaplatíme my všichni, nejvíce ovšem bohužel chudí, v podobě dražšího zboží a služeb) a na závěr se pohoršujeme nad lidmi, jako je Kvitová, kteří už tenhle Kocourkov dále nemohou snášet.

Zkrátka a dobře, kdyby stát fungoval, jak má, bude mít Kvitová a spol. o jeden podstatný důvod méně svoji zemi opouštět. Nikdo přitom nevolá po tom, abychom se proměnili v další Monako, to je utopie. Stačí, když na tom budeme dobře v rámci srovnatelných zemí Evropské unie. Jenže zatím i toto je pro nás nedostižná meta. Proto Kvitové děkujme, že otevírá oči, nehaňme ji.

Autor je generální ředitel a předseda představenstva Ekospol a.s.