Chystaná euroamerické dohoda vyvolává vášně, aniž by bylo jasné, co konkrétně ovlivní

Obchodní dohoda mezi EU a USA (Transatlantic Trade and Investment Partnership) má být přelomovou událostí, která zásadně posílí svobodu obchodu – tvrdí optimisté. Pesimisté naopak mají za to, že dohoda posílí neúměrně velkou moc korporací. Kdo má pravdu?

Mezinárodní obchod mezi Evropou a Spojenými státy je už nyní velmi živý. Obchodní bariéry mezi oběma severními břehy Atlantiku jsou již dnes nízké. Výměna zboží, služeb a investic se blíží hodnotě tisíc miliard eur ročně. Stávající smlouvy však přestávají vyhovovat. Proto se jedná o dalším usnadnění transatlantického obchodu. Zóna volného obchodu, která má vzniknout pod názvem TAFTA (Transatlantic Free Trade Area), bude pokrývat bezmála polovinu světové ekonomiky. Co TTIP zahrnuje a co ne?

V první řadě zahrnuje zrušení zbývajících celních tarifů. Ty jsou již dnes nízké: průměrně 5,2 procenta na evropské straně a 3,5 procenta na americké. Význam je zřejmý: posílení vzájemného obchodu. Už nebudete muset platit clo, pokud si přes Amazon.com objednáte něco z Ameriky. Podstatnější ovšem je, že odpadnou i cla na zemědělské produkty, zejména pšenici a kukuřici. To je bod, který budí vášně zejména na evropské straně – zdejší zemědělci se obávají levnější konkurence.

Dalším bodem je harmonizace technických a environmentálních norem. Toto je složitá oblast, proto zde vznikají různé dohady a fámy. Údajná hrozba zákazu českých farmářských trhů je jednou z nich. Ve skutečnosti se opravdu jedná spíše o sérii technických záležitostí. Příklad: evropské a americké automobily mají zhruba stejně dobrou úroveň bezpečnosti. Jsou ovšem vyráběny podle dvou odlišných souborů bezpečnostních norem, které komplikují mezinárodní obchod. Kdyby se podařilo najít společný euroamerický technický standard, obchod by byl hned jednodušší.

Kritici tvrdí, že TTIP prospěje velkým korporacím na úkor spotřebitele. Ale tak to není. Spotřebitel bude mít ve skutečnosti větší výběr zboží. Korporace naopak budou fungovat v drsnějším, konkurenčnějším prostředí. Některé obstojí, jiné nikoli, ale rozhodně nebudou mít snadnější život. TTIP si neklade za cíl vytvořit z USA a EU jednotnou ekonomiku. Nevznikne tedy zóna volného pohybu pracovních sil.

Něco podobného jako v případě technických norem platí pro další bod, který má dále omezit státní podporu soukromým firmám a zpřísnit podmínky pro veřejné soutěže, aby byly otevřenější. Nic z toho rozhodně nepatří mezi opatření, která by usnadňovala korporacím život. Naopak, nejsladší život mívaly firmy v dávných dobách vysokých cel, kdy byly chráněny před zahraniční konkurencí, těšily se z dotací, předem vyhraných veřejných soutěží a často mívaly monopolní postavení. Vzpomeňme si například na někdejší SPT Telecom v době "předmobilní". TTIP bude znamenat přesný opak hesla "smrádek, ale teploučko".

Dalším bodem, který je zbytečně trnem v oku aktivistům, je posílení pozice firem při sporech se státem. Pokud se soukromá firma dostane do sporu se státem, je automaticky v nevýhodě. I největší firma je slabším soupeřem ve sporu se státem. (Výjimkou je možná Česká republika se svojí tradicí prohraných arbitráží, ale to je vskutku neobvyklý jev.) V minulosti mnohokrát došlo k různým formám neférového zacházení se soukromými firmami, což se TTIP snaží omezit cestou posílení právních jistot pro investory.

Přesto je jedna oblast, kde by bylo aktivistů třeba. Trh a mezinárodní obchod přeje silnějším, ale silnější nemusejí být vždy nejlepší. Obchody jsou dnes zaplaveny zbožím, které sice splňuje všechny normy, ale často bývá nekvalitní. Příkladem mohou být potraviny v českých obchodech. Zdravotně závadných je málo, ale ve srovnání se Západem je téměř všechno druhá jakost. Ani kdysi proslulé a tradiční domácí produkty již nebývají kvalitní. Co dělat?

Když během 19. století liberalizovaný mezinárodní obchod zaplavil britský trh levnou, nekvalitní produkcí z Německa, Britové přemýšleli, jak se bránit. V roce 1887 proto zavedli povinné značení původu. Značka Made in Germany se měla stát varovným signálem pro spotřebitele: pozor, kupujete německý šmejd. Během krátké doby se symbol hanby stal symbolem kvality. Britský zákon měl sice jiné dopady, než poslanci ve Westminsteru zamýšleli, ale uspěl znamenitě. Jeho disciplinační role při zvýšení kvality německé produkce byla neocenitelná.

Proč nezavést povinné značení původu, včetně konkrétní továrny, která vyrobila daný produkt? Stalo se neblahým zvykem tuto informaci tajit. Pokud například voláte na zákaznickou linku, abyste zjistili, kdo a kde vyrábí kdysi skvělé (a nyní nepoživatelné) lázeňské trojhránky značky Opavia, americká společnost Mondelez International (které značka patří) s vámi arogantně vyběhne. "Není to povinný údaj, litujeme." Asi nezbývá než arogantně vyběhnout s Opavií a dalšími podobně zkaženými značkami.

Toto ale není problém TTIP. Ta povinnost označení původu nezakazuje. Ani žádná jiná mezinárodní smlouva. A mimochodem, povinná značka Made in Poland by pomohla i polským potravinářům, podobně jako kdysi Němcům.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 9.6.2014