Vážení, co máte auto služební, jste v Pentagonu schovaní a předstíráte práci, tak se obrací ve fungl nové odborářské hymně v rámci vyjednávání o růstu mezd na letošní rok na management Škody Auto odborářský šéf Jaroslav Povšík. Ve svém odborářském songu označuje dělnickou mzdu ve výši více než dvaadvaceti tisíc za almužnu a moc ho nezajímá, že ti, kteří prý předstírají práci v Pentagonu (budově vedení automobilky), zvedli v minulých letech prodej mladoboleslavských vozů na čtyřnásobek.

Těžko posoudit, zda ho myšlenka na odborářskou hymnu napadla v jeho vlastním služebním voze financovaném Škodou Auto, když předstíral práci v Pentagonu, ale každopádně lze pochopit jakékoli odborářské bossy, že se domáhají vyšších mezd, dokonce o čtvrtinu vyšších – tak jako odbory Jaroslava Povšíka. Je to smysl jejich existence. Lze samozřejmě i pochopit, že podobná urážející hesla v písních dosažení jakékoli dohody spíše ztěžují než usnadňují. Jinak jde nepochybně o tradiční konflikt mezi zaměstnanci a zaměstnavateli – a právě v tomto případě velmi zajímavý.

Nadnárodní koncern Volkswagen je nadnárodní jenom na první pohled. Jde veskrze o německou firmu, a to se vším všudy, tedy včetně mimořádně vysokého vlivu odborářů, pro něž nejvyšší management dělá, co jim na očích vidí. I kdyby za to měl být kriminalizován nejvyšší personální šéf koncernu kvůli proplácení již zmíněných „almužen“ za dřinu odborářských náčelníků s „chezká česká cholka“ v pražském bordelu, jak se stalo v ne tak dávném skandálu.

Nebuďme však jen jedovatí vůči svéráznému odborářskému folkloru. Je opravdu možné zvednout platy v nějaké firmě o čtyřiadvacet procent, jak zněl původní požadavek zaměstnanců v Mladé Boleslavi? A je to vůbec ekonomicky ospravedlnitelné? Nutno odpovědět, že to možné je a v principu proti tomu nelze namítat nic zásadního. Jen lze položit otázku, zda produktivita práce vzrostla odpovídajícím způsobem, tedy ne o dvacet, ale alespoň o pětadvacet procent a zda růst mzdy reflektuje to, v jakých částech a díky jakým pracovníkům firmy ona důležitá přidaná hodnota roste nejrychleji a kde se tak vlastně tvořily peníze, z nichž se má nyní přidávat.

Je to díky zvýšení rychlosti linky, nebo díky tomu, že kvalita dílenského zpracování automobilů narostla tak, aby bylo možné navýšit cenu o čtvrtinu? Pak by bylo logické, že vzrostou především dělnické platy. Instinktivně cítíme, že tak to asi ve Škodě nebylo. Určitě chlapi na páse svým dílem přispěli. Ale také se nepochybně o trochu více činili obchodníci, co v tom „Pentagonu předstírají práci“, jak zpívá pan Povšík.

Možná si na tomtéž místě trochu finanční kouzelníci hráli s kurzy a úrokovými sazbami, možná konstruktéři něco fajn vylepšili a nákupčí sehnali levnější potahy na sedačky, zkrátka každý se nějak přičinil a podle toho by měl být hodnocen. Jenže první, co škodováčtí odboráři sestřelili, bylo právě poměřování platu výkonem a přínosem pro firmu – a tedy i pro tržby, z nichž se mzdy vyplácejí.

Lze pochopit, že dělníci v automobilce mají před očima mzdy svých kolegů třeba z německého Wolfsburgu v několikanásobné výši, ale to prožívají i jiní. Rovněž lze pochopit, že nadsadí požadavky jak na tureckém trhu třikrát a pak za tvrdého boje ustupují do předem připravených pozic. Celkem famózních osm až deset procent je z vnějšího pohledu na hospodaření automobilky zcela akceptovatelné.

Jenže co když ne a půjde se na krev. Z toho pohledu je potom střet v největší firmě v zemi obzvláště zajímavý pro centrální banku. Vítězství odborářů a opravdu nadstandardní růst mezd může znamenat začátek mzdové nákazy, která nejprve postihne dodavatele Škody, pak další firmy ve strojírenství a bude se šířit dále a v souvislosti s dalšími událostmi v ekonomice dokonce může probudit dosud tvrdě spící inflaci. A ta ve spirále žene mzdy opět vzhůru a na druhé straně nadějné projekty třeba v automobilovém průmyslu ven ze země. Pak by na almužny pravidelně přicházející na bankovní účet mohl leckdo v Mladé Boleslavi s lítostí vzpomínat.

MfD, 7.4.2007