Miloš Zeman se stal oblíbeným terčem „pražské intelektuální kavárny“ či případně „lumpenkavárny“ kvůli řadě marginálních věcí, případně kvůli údajným vazbám na Rusko nebo přílišné vstřícnosti směrem k Číně. Z hlediska kritiků jde možná o podstatné věci. Popravdě však jde o věci nepříliš důležité.

To jsou politické otázky, které hýbají více preferencemi než realitou. Je to „pěna dní“. Bohužel zakrývá opravdu podstatnou záležitost, která se nyní krystalizuje a která je skutečně vážná. Prezident oznámil, že příští rok hodlá jmenovat guvernéra ČNB takového, který „napraví chyby nynější Bankovní rady“. Jde samozřejmě o tak zvanou devalvaci a o snahu banky alespoň nějak nasměrovat domácí ekonomiku.

Popravdě není postoj prezidenta příliš čitelný – myšleno v jeho celku, detaily jsou jasné. Na jedné straně se usilovně snaží o udržení nebo vylepšení vztahů s Ruskem či s Čínou a to s cílem, který nijak nezakrývá. Je jím podpora domácí ekonomiky a exportu, otevření prostoru pro zvýšení obratu vzájemného obchodu. Zahraniční cesty Miloše Zemana jsou především cesty s hospodářským podtextem.

Pak je ale poněkud záhadné, proč mu tak zásadně vadí strategie slabé koruny nastavená ČNB? To je postup jednoznačně prorůstový, podporující vývoz, upřednostňující domácí producenty před dovozem. Těžko říci, jaký vliv mají intervence ČNB na celkovou dynamiku ekonomiky. Nelze spočítat, kolik vytvořily nebo udržely pracovních míst, ale v žádném případě to nejsou dopady marginální. Když nyní zažíváme alespoň nějaký růst a když nyní tento růst akceleruje, koruna se o to jistě zasloužila.

Ostatně podobný postup drží mnoho centrálních bank vyspělých zemí stojících mimo euro – připomeňme švýcarskou nebo dánskou. Švýcaři se snažili udržet slabý frank doslova zuby nehty a mimo jiné díky tomu zcela zřejmě „přilévali“ růst do své ekonomiky. Především z vnitropolitických důvodů svojí snahu museli vzdát (ostatně rezervy národní banky dosáhly 80 procent HDP, což je těžko udržitelná úroveň). Dánové tlačí svojí korunu dolů spolu s eurem, ale dostávají se do těžké pozice. Na ně se teď soustřeďují spekulanti. Dánská ekonomika dlouhodobě stagnuje a ještě se nevzpamatovala z hluboké krize konce minulé dekády, silná měna je to poslední, co by jí mohlo pomoci. Přitom již centrální banka přistoupila k záporným sazbám, použila v podstatě všechny páky, aby hospodářství držela alespoň na stagnační lince. Pokud vzdá boj o kurz, recese bude nevyhnutelná – stejně, jako postihne Švýcarsko, kde poslední odhady počítají místo růstu kolem 1,9 procenta s poklesem o 0,5 procenta (rok 2015) a se stagnací v roce 2016.

Prezident Miloš Zeman je obvykle jasně čitelný a jeho politika dosti transparentní (i když se někomu nelíbí – to je ale jiná věc). V jeho tažení proti slabé koruně (lepší by asi bylo říkat podhodnocené) je však těžké tuto logiku najít. Co je ale horší a co by si prezident měl asi lépe rozmyslet a promyslet, to je signál vyslaný spekulantům. I když by obě „kavárny“ jistě protestovaly (protože jejich politika je dělat z prezidenta „směšnou“ figurku, kterou nikdo nebere vážně), jeho slova jsou předmětem pečlivých analýz na mnoha místech.

Jestliže říká, že promění Bankovní radu tak, aby „napravila chyby“, potom zároveň říká, že příští rada nebude držet tuto prorůstovou kurzovou strategii podhodnocené koruny, ale směřovat k přijetí eura. Tím ale dává spekulantům to, co nutně potřebují – pevný bod ve vesmíru, o který lze zapřít ty správné páky.

Aby bylo jasno – já nejsem z intervenční politiky ČNB nijak nadšený. Má to jeden základní důvod: pouze matně odpovídá na otázku, co bude na jejím konci (intervenovat není možné nekonečně dlouho). To je od chvíle spuštění této strategie její největší nedostatek, ostatně Švýcaři o tom vědí své. Ale to zároveň ten prvek, který brání skutečným spekulacím proti koruně. Nyní padlo dosti jasné slovo, co ono „na jejím konci“ bude a také kdy ten „konec“ bude. Strategicky je to nešťastné. Že si prezident s korunou nerozumí a chce raději euro, to víme. Nemusíme s tím souhlasit, ale je to legitimní cíl, na který má Miloš Zeman plné právo. Že v ročním výhledu jmenuje nové členy Bankovní rady, to víme také. Ale neměl by o tom pořádat on-line zpravodajský přenos. To je více politické než státnické.

A opravdu to není nic proti Jiřímu Rusnokovi, který se oním guvernérem s velkou pravděpodobností stane. Ale prezident by mu neměl rok dopředu zavírat manévrovací prostor.