Automatické sankce pro rozpočtové hříšníky v eurozóně schválené v úterý na schůzce evropských ministrů financí jsou jistě správné. I když kolébání se nadějí, že právě rozpočtová nekázeň je tou hlavní příčinou krize společné evropské měny, je zcela marné. A možná je to už tak trochu zbytečné.

Nyní snad už všichni politici v Evropě včetně našeho Jiřího Paroubka vědí, že i stát své dluhy musí jednou zaplatit, nebo lépe řečeno musí být schopný je splatit. A to, jak rostoucí splátky úroku ze státního dluhu požírají stále větší díl z toho, co ministři financí vyždímají ze svých daňových poplatníků, už začínají chápat i méně chápaví voliči, zvyklí na výdobytky velkorysého sociálního státu a dosud odmítající úsporná vládní opatření.

Dluhy světu vládnou

Je však otázkou, jak dlouho tohle prozření vydrží. Příliš mnoho příliš rozmazlených evropských zemí čeká opravdu tvrdá dieta. Limit celkového státního dluhu, který by neměl u členských zemí eurozóny přesahovat šedesát procent hrubého domácího produktu, je v podstatě všemi členy překračován často o více než polovinu – a to i v případě hodně rozpočtově ukázněných zemí typu Německa. Návrat pod šedesátiprocentní hranici je v krátkodobém horizontu zcela nereálným požadavkem. Evropské vlády by proto nyní měly formulovat nějaké střednědobé strategie dosažení rozpočtových přebytků, což nejspíše neprojde, protože zatím ani nejsou schopny prezentovat věrohodnou cestu k vyrovnaným rozpočtům.

Evidentně dojde k revizi a změkčení rozpočtových cílů EU, což finanční trhy neuvítají, ale realitu nezbývá než akceptovat. Po pravdě řečeno, není nikde psáno a nejde ani na jakémkoli ekonomickém modelu doložit, že dluh padesát procent HDP je ještě zdravý, zatímco pětašedesát procent již ne. Argentina zkrachovala při státním dluhu pod čtyřicet procent HDP, Řecko nyní diskutuje, zda zkrachuje, či nezkrachuje při stopadesátiprocentním zadlužení.

Itálie přežívala s vysokým ratingem dlouhá léta s dluhem kolem sta procent HDP a Japonsko se necítí ohroženo státním bankrotem ani při dvojnásobném dluhu.

Který schodek je ten pravý?

Podobně je to i v případě každoročních deficitů. Je nesmysl tvrdit, že deficit pod tři procenta HDP, jak je předepsán maastrichtskými pravidly, je ještě zdravý a deficit 3,2 procenta je už malér. Vývoj státních financí je v průběhu roku výrazně ovlivňován vývojem reálné ekonomiky, především růstem HDP a tím i zdanitelných položek, jako je zisk firem a mzdy. Ekonom Tomáš Sedláček proto dost racionálně už hodně dávno navrhl, že by pravidla pro deficit měla být stanovena jako číslo vyjadřující rozdíl mezi roční změnou HDP a deficitem.

V praxi by to vypadalo tak, že pokud by byl limit stanoven na dva, tak v případě dvouprocentního růstu ekonomiky by musel být rozpočet vyrovnaný a při tříprocentním růstu by měl být jednoprocentní přebytek státního rozpočtu. Při tříprocentním poklesu ekonomiky by tak byl tolerovatelný až pětiprocentní deficit.

Politici, ruce pryč od rozpočtů!

Když už se nakonec opravdu země EU shodnou na nějakých pravidlech, bude docela velký problém přiblížit se jim. Život na dluh je v našem západním světě něčím, o čem víme, že je špatně, ale skutečně se s ním chce rozloučit jen málokdo.

Německo už dva roky požaduje, aby hospodaření se státní kasou dostalo nějaký ústavní rámec.

Němci sami mají ústavně zakotvená pravidla vyrovnaného rozpočtového hospodaření. Smyslem je omezit vliv politického cyklu na vládní ochotu utrácet. Každá vláda se v počátku vládnutí snaží většinou chovat racionálně – a pak před volbami rozfofruje vše, co za předchozí roky ušetřila. Proto jsou v některých zemích zřizovány rozpočtové rady. Tedy orgán odborníků s právem vetovat rozpočtové kroky, které směřují mimo ústavní principy vyrovnaného rozpočtu. V Česku to prosazuje ODS, ale protože nemá svého ministra financí, zdá se dost málo pravděpodobné, že s tímto požadavkem uspěje; ministr Kalousek se k tomuto tématu staví docela hodně zdrženlivě.

A podobně je to i jinde.

Na to, aby byl omezen vliv volených zástupců lidu volně hospodařit s penězi daňových poplatníků, je však už jen poměrně málo času. Stárnoucí populace a dlouhodobě vysoká nezaměstnanost mění v Evropě poměrně zásadně strukturu voličů. I u nás platí, že těch, kteří od státu více dostávají, než mu odvádějí, je nadpoloviční většina.

Tato situace při všeobecném a rovném volebním právu blokuje do značné míry možnosti omezování rozpočtových výdajů a tlačí na růst zadlužování. Ani u nás není poměrně pravicově se tvářící koalice schopna sáhnout razantněji do sociálních výdajů a dosáhnout citelného omezení dávek. Na politice nezávislá rozpočtová rada by dokázala tento trend docela účinně brzdit.

Lze říci, že to, jak se státy a jejich politické strany brání snížení vlivu politiků na konstrukci státního rozpočtu, vypovídá o perspektivách skutečného řešení dluhové krize v Evropě mnohem více než jakékoli hlasování evropských orgánů.

MfD, 6.10.2011

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro