Jedna z mála věcí, která je pro politickou stranu pomyslnou sázkou na jistotu, je slib výrazně vyšších mezd, pokud možno plošně, ze zákona a pro všechny zaměstnavatele, které může vláda alespoň trochu ovlivnit. Premiér už leccos naznačil a nedivme se, blíží se volby. Sobotní rozhovor premiérova poradce Valtra Komárka pro MfD prozradil více. Komárek zopakoval svou známou mzdovou doktrínu, až si musel čtenář vybavit známé úsměvné heslo ze začátku 90. let: „Dejte tam Komárka, bude kačka jak marka.“ Málokdy paroduje jednoduchý slogan podstatu programu takto výstižně. Co říká pan Komárek dnes?

„Nízké platy traumatizují vysoce kvalifikované vrstvy v této zemi. Je to stigma rozvojové země, které by nemělo být typické pro Česko. Vždyť všichni ti naši výzkumníci, inženýři, ale chcete-li i učitelé až po novináře mají desetinu platu svých západoevropských kolegů, přitom mají stejné výkony, mnohdy lepší.“ Dá se to vyřešit? „Především je to problém chtít to vyřešit. Vždycky na všechno musí být peníze, jenom na ty platy jaksi není. Kdyby lidi věděli, jak obrovské dotace se dávají do zemědělství, do likvidace takzvaných ekologických škod, kde to jsou desítky miliard, za ta léta stovky miliard! A obrovské platové disproporce se neřeší. Kdo má právo takhle honorovat například učitele? Máme 70 procent produktivity západní Evropy a 67 procent HDP na hlavu vůči většině západoevropských zemí, jenže platů jenom 40-45 procent. Proč ty obrovské nůžky? To nechápu.“

Zaprvé, ani se nedivme, že to nechápou lidé, kteří propagují (reformně) socialistický model ekonomiky, ve kterém má stát pomocí přímých či nepřímých nástrojů centrálního plánování možnost rozhodovat o všech mzdách v ekonomice. Je tomu tak proto, že takový stát (socialistický, nebo stát, jehož ekonomika je centrálně plánována „osvícenými“ reformátory) je buď přímo zaměstnavatelem, nebo arbitrárním rozhodovatelem o všech cenách v dané ekonomice, tedy včetně cen práce, čili mezd. Chce snad poradce Komárek doporučit znárodnění tisku a pak určovat mzdy novinářů?

Zadruhé, vzít si jeden ekonomický indikátor (zde jakási všeobecná, agregovaná „produktivita práce“) a spočítat z něj tu optimální, „správnou“ velikost zbývajících veličin (zde cena práce, čili mzda), je vždy velkým snem různých plánovačů a optimalizátorů, kteří chtějí ekonomiku celého státu řídit podobně jako pásovou výrobu založenou na daných vstupech, dané transformaci a daných výstupech, pro něž se pak hledá ta „správná cena“.

Zatřetí, tvrdit dnes, že platy u nás jsou jednou desetinou těch na západě, může snad jen člověk, který v životě neslyšel nic o „paritě kupní síly“. My nevyděláváme eura. Nenakupujeme v eurech (s výjimkou například dovolené). Vzít si českou mzdu a přepočítat ji na eura podle aktuálního směnného kursu dává ekonomický smysl jen tomu, kdo JEN vydělává v korunách a JEN utrácí v zahraničí v eurech. My utrácíme tady, v korunách, a základní otázka, kterou je nutno v případě srovnání mezd klást, je následující: Jak dlouho musím pracovat a vydělávat koruny zde, abych si koupil chleba, rádio, byt, auto, dovolenou, zmrzlinu, prostě spotřební koš? Pokud tutéž otázku položíme těm, kteří vydělávají eura, získáme ve výsledku poměr měn, který odráží celkovou výslednou kupní sílu. Toto je fér, proto je Purchasing Power Parity koeficient používán k přepočtu mezd zemí s odlišnými cenovými hladinami, podle nichž pak také vidíme, že reálné výdělky jsou v tzv. západních zemích nikoliv desetinásobkem těch našich, ale někdy o polovinu vyšší, někdy dvoj či trojnásobkem, ale někdy již zcela srovnatelné. Desetinásobky se v seriózních úvahách dnes skutečně nevyskytují.

Začtvrté: jakékoliv vládní úvahy o nějakém zásadním mzdovém plánování jsou apriori bezpředmětné. Vláda má samozřejmě různé nástroje k rozhodování o mzdách pro ty, které zaměstnává, ale vyselektovat jednu skupinu nebo některé skupiny (jako na olomouckém orloji: vědec, inženýr, učitel) znamená nevybrat ty ostatní a čelit důsledkům, tržním důsledkům, které z takovéto plošné asymetrie mohou plynout.

Zapáté: tam, kde někteří až přespříliš nárokují, tak činí často proto, že si připadají nenahraditelní či v jakýchsi domněle exkluzivních pozicích elit. Pokud by místo plošného zvyšování mezd celým skupinám zaměstnanců bylo mezi tyto zaměstnance vpraveno konkurenční a soutěžní prostředí (čili trh), problém by se vyřešil sám: ti schopnější by si vyšší mzdy vydobýt dokázali a ti ostatní by se raději neozývali, protože by viděli, že nejsou nijak nepostradatelní. Ti, kteří by v rámci takových pravidel hrát nechtěli, by odešli jinam, takže by se vyřešila situace všech.

K tomuto konkurenčnímu modelu máme sice ještě pořádně daleko, Komárkovo „stigma rozvojové země“ u nás dnes ale skutečně není.

Autor v textu vyjadřuje výlučně svá osobní stanoviska.