Je to už celkem dávno, co si v Česku pravá a levá část politického spektra vyměnily pozice ve svém přístupu k velkému kapitálu. Dřívější zastánci malých živnostníků a středního kapitálu z naší levice nasypali stovky miliard investičních pobídek největším mezinárodním koncernům a desítkami miliard dotovali zahraniční finanční investory při předprivatizačním očištění polostátních bank. Živnostníci za vlády ČSSD byli považováni za grázly, které je třeba pronásledovat minimální daní a registračními pokladnami. Obojí z opozičních lavic tvrdě tepala pravice a slibovala daňové prázdniny pro živnostníky.

Mělo to svou logiku. Jak politickoekonomickou, tak privátně finanční.

A hlavně šlo o volby. O jejich financování i voličské hlasy.

Leč i po volbách se zdá, že ČSSD zůstala ochráncem velkých firem a bank, zatímco vládní ODS hraje spíše s malými a chudšími. Je to celkem zřetelně vidět na přístupu k zavedení společné evropské měny. Zástupci ČSSD se shodují s velkým byznysem, jehož zástupci nyní hlasitě vstoupili do diskuse a hlasem analytika největší české banky Tomáše Sedláčka požadují rychlé stanovení termínu a zavedení společné měny co nejdříve. Stejné argumenty potom používá i Jiří Paroubek či ekonomičtí experti sociální demokracie. ODS naopak slyší na volání „zdola“ a mluví o tom, že je nejdříve nutné sblížit výkonnost ekonomik a pak teprve nechat umřít korunu, což souzní s obavami velké části zejména nízkopříjmové české populace.

Tahle diskuse je pochopitelná a vůbec v ní nejde o plnění nějakých zvláštních kritérií týkajících se stavu veřejných financí, ale o to, pro koho a kdy je euro výhodné.

Jistě má zájem na rychlém přijetí eura výrobce automobilů, který velkou část produkce vyváží a záleží mu na tom, zda milion eur utržených v zahraničí je směňován dnes na 27 korun a je jasné, že za dva či tři roky to bude jen 25 korun a za deset let třeba jen 22 korun. A zcela jiný pohled na euro má důchodce s uspořenými dvěma sty tisíci korun. Pro něj je jistě výhodnější počkat si raději pár let a měnit svou finanční rezervu v kurzu 22 za deset let než 25 korun za pět let.

A nejde zdaleka jen o jednoduchou a srozumitelnou úvahu o kurzu koruny, který bude nepochybně dlouhodobě posilovat, byť se mohou vyskytnout krátká období třeba i dramatických devalvací.

Jestli se na něčem shodnou v téhle zemi úplně všichni, tak je to teze, že se výkon české ekonomiky má co nejrychleji přibližovat výkonu ekonomik nejvyspělejších evropských, ale i dalších světových ekonomik. Když se sbližuje výkon měřený hrubým domácím produktem na hlavu, sbližuje se i cenová hladina. Nejde o to, zda se to někomu líbí, nebo ne, ale je to ekonomický zákon a je nevyvratitelný jako ten o zachování hmoty. Rozdíl v cenách mezi Českem a Německem pociťují čeští občané přes všechna aktuální zdražování jako stále poměrně výrazný a můžeme za to děkovat především posilování koruny. Cenové hladiny se přesto výrazně sbližují. Pro Němce totiž nákupy v Česku stále zdražují.

Rychlé zavedení eura potom jednoznačně povede k tomu, že sbližování cenových hladin se nebude odehrávat prostřednictvím kurzu, ale tak, že zrychlí česká inflace. O co pomaleji budou zdražovat nákupy německým a rakouským turistům platícím eurem, o to rychleji bude zboží zdražovat českým zákazníkům. Čím dříve zavedeme společnou měnu, tím silnější bude tento nežádoucí efekt.

Prostě a jednoduše zavedení eura má své přínosy a náklady a někdo na něm vydělá a jiný prodělá. A je celkem zajímavé, že přístup hlavních českých politických stran k tomuto problému je diametrálně odlišný od zájmů lidí, k nimž se tradičně obracejí před volbami s žádostí o podporu.

MfD, 20.11.2007