... a ekonomika zatím roste

Opět jsme se dočkali superlativů, že naše země je tygrem Evropy. Jako vždy, oslavné věty vycházejí z čtvrtletních údajů Eurostatu o hrubém domácím produktu a jako vždy tyto údaje znamenají něco jiného.

Je to méně dramatické a tím také příjemnější. Dostali jsme se na vrchol hospodářského cyklu, země prosperuje a z ekonomického pohledu může každý žít spokojený život.

Ve skutečnosti se tuzemský vývoj nijak výrazně neliší od ostatních evropských zemí. Oním tygřím číslem je růst hrubého domácího produktu o 2,3 procenta mezi prvním a druhým čtvrtletím. Je to opravdu nejvíc, nad dvě procenta se nedostala žádná evropská země. Dokonce mezičtvrtletní růst o procento je dost silný a zaznamenali ho pouze v několika evropských zemích.

Tento údaj přesto může být obvyklým výkyvem, ze kterého nejde dělat významné závěry. Už z toho důvodu, že čtvrtletním tempem o víc než jeden a půl procenta rostou mnohem bohatší země jako Nizozemsko a Švédsko, které vycházejí z mnohem vyššího základu.

Pokud bychom se tedy zeptali, jestli se snížil rozdíl v ekonomickém výkonu Česka vůči Nizozemsku a Švédsku, pak bychom nutně dospěli k závěru, že se naopak mírně zvětšil. S čísly je možné dělat různá kouzla.

V meziročním srovnání rostla tuzemská ekonomika před prázdninami o 4,5 procenta a tím se už úplně zařadila do kontextu současné evropské prosperity. Obdobný nebo lepší výsledek mají další východoevropské země, západní Evropa je mezi dvěma a třemi procenty.

Vlak evropského hospodářství se rozjel, zapojila se do něho i Česká republika, jenom to nám a dalším východoevropským národům připadá rychlejší než při pohledu ze západní Evropy. O tygrech mluvit netřeba a je to spíše zavádějící.

Superlativy se tentokrát použily spíše ze subjektivních důvodů. Málokdo čekal, že ekonomika tak zrychlí a také tomu údaje o průmyslu a vládních investicích, donedávna rozhodujících parametrech hospodářského růstu, ani trochu nesvědčily. Zásluhu mají tentokrát investice podniků a především spotřeba domácností.

Tento rozměr dokazuje, že jde skutečně o zdravý hospodářský růst, že se prosperita týká všech členů společnosti a že tedy může mít delší trvání, pokud zvenku nepřijde nečekaný šok. Lidé se přestali bát, konečně utrácejí a především investují do bydlení.

Dokladem je i vysoká inflace, po pobaltských zemích nejvyšší v Evropě. Těžko hledat v polistopadové éře srovnání. Konečně jsme se tedy dočkali, že se začala vyplácet kapitalistická transformace spojená se vstupem na evropský trh.

O dobrých vyhlídkách svědčí i to, že se na růstu ani v nejmenším nebo jen minimálně podílí politika. Vůbec nezáleží na tom, co se děje na úrovni vlády, která se sice může snažit, aby zlepšila některé parametry tuzemského hospodářství, v každém případě by měla průběžně zvyšovat úroveň veřejných služeb i infrastruktury, v otevřené ekonomice malého státu Česká republika ale nemůže mít skutečnou odpovědnost za růst.

Dokonce jakoby platil opak. Obdobný růst Česko naposledy zažilo na přelomu let 2006 a 2007, tedy v období politické krize po parlamentních volbách, kdy země neměla půl roku regulérní vládu. Také teď jsme rekordní růst zaznamenali v měsících, kdy se definitivně rozpadla vládní koalice. To samozřejmě může být náhoda.