Na jednom malém pražském náměstí, které ani není největší ve své čtvrti, jsou dnes k vidění jen provozovny dvojího druhu: herny a banky.

To je řečeno s mírnou nadsázkou, protože pár dalších obchodů se ještě najde, konkrétně jedna pekárna, vietnamský obchod se zeleninou, nonstop prodejna potravin, čínské bistro, makedonská pizzerie, výdejna slovenského lékárenského řetězce a tradiční železářství.

Ovšem herny a banky vedou, protože přímo na náměstí je šest nonstop barů s hracími přístroji a ruletami, v těsně přilehlých ulicích jich je dalších šest nepočítaje v to tři zastavárny.

Banky byly na náměstí ještě před dvěma lety pouze tři, dnes jich je tam pět a šestá se zařizuje.

Poměry, kdy některých obchodů ubývá a kdy jsou hromadně nahrazovány jedním či dvěma typy provozoven, naznačují, že se děje něco neobvyklého, co přitom není běžnému občanovi na první pohled zřetelné.

Případ malého pražského náměstí, respektive jiných lokalit v jiných městech připomíná povídku Gilberta Chestertona Létající hospoda. Vypráví o pohnutých časech, kdy se britská vláda dostává pod vliv islámské ideologie a postupně ruší hospody. S úbytkem hospod ovšem přibývá lékáren. Nepochopitelný jev se vysvětlí během revoluce, kterým anglický lid svrhne neoblíbeného předsedu vlády. V lékárnách se vyšším společenským vrstvám prodává načerno alkohol, pochopitelně za příslušnou přirážku.

Také nahrazování obchodů hernami a bankami na malém pražském náměstí má svůj důvod. Na náměstí jsou vysoké nájmy, které v období snížené spotřeby domácností nedokážou běžní živnostníci platit.

Na prosazování heren není nic záhadného. V tomto případě selhává státní regulace, která ponechává hazardním provozovnám v celém státě roční zisk 20 miliard. To už jsou peníze, za které je možné pronajmout libovolný prostor v centrech měst a ještě podplatit radní, aby povolili hernu na čtyřiadvacetihodinový provoz každému, kdo si vzpomene.

Vedle toho ovšem vznikají banky, které koneckonců nepůsobí na náměstí nijak nepatřičně. Jsou o mnoho větší než herny, a tedy zabírají větší část městského prostoru, který pak působí mnohem civilizovaněji, než kdyby náměstí ovládly pouze nonstopy, kde se schází místní podsvětí a pere své peníze.

Zůstává však otázka, proč právě banky.

V posledních třech letech se lidé postupně zbavují spotřebních úvěrů a počet nových hypoték vytrvale klesá. Banky se ani příliš nesnaží zákazníky získat, protože průměrný roční úrok pro občany nechávají na patnácti procentech. Pokud si naopak chci u banky uložit peníze, musím se spokojit s úrokem okolo jednoho procenta, tedy pod hranicí inflace. Přesto bank přibývá.

Jedním z možných vysvětlení je vládní politika, která bankám umožňuje vysoký zisk bez velkého úsilí. Centrální banka, což je jeden z vládních úřadů, drží úrokové sazby na necelém procentu. To je tedy sazba, za kterou si mohou banky půjčovat. Naproti tomu jim stát každý rok prodává za 200 miliard korun dluhopisy s úrokem od tří do pěti procent. Banka tedy nemusí nic dělat a pouze od státu inkasovat peníze.

Stát bankám tradičně posílá každoročně několik miliard na stavební spoření a penzijní připojištění. Teď chystá zákon, podle kterého se s těmito penězi může volně spekulovat na finančních trzích.

Další vládní reforma zavádí druhý pilíř penzijního připojištění, který by měl bankovním penzijním fondům každoročně vynést dvacet miliard. Sociální reforma zajistí, že se budou sociální dávky prozatím ve výši padesát miliard proplácet bankovními kartami. Obrat bankám zajistí i zvýšení DPH, protože daňová přirážka se vrací prostřednictvím bankovních účtů. Samotným bankám vyšší daň z přidané hodnoty neuškodí, protože za bankovní služby se neplatí (stejnou výhodu mají paradoxně už jenom herny). Náhradou této daně pro banky má být v Evropě daň z finančních transakcí, kterou však tuzemská vláda odmítá.

Není třeba závidět bankéřům vysoké zisky, bylo by však dobré vědět, co se vlastně děje v hospodářském sektoru v důsledku vládních zásahů a v důsledku hospodářské recese.

Plasticky je to vidět na malém pražském náměstí. Ekonomický provoz mizí z běžných obchodů na ulicích a soustřeďuje se v bankách, kam se běžný občan ani nedostane, protože si peníze vybírá venku v bankomatu. Banky přitom ke svým ekonomickým operacím občana nepotřebují. Zisky inkasují ve spolupráci se státním sektorem, který má dost peněz, protože vybírá od občanů vysoké daně. Zvyšující se daň z přidané hodnoty průběžně likviduje obchody na ulicích, a tím se vlastně kruh uzavírá.

Řečeno slovy Gilberta Chestertona, změnami na malém náměstí trpí prostý český lid. Postupně je odsouván na okraj hospodářského života, zatímco výsadní ekonomické a tím i společenské postavení si osobuje vládnoucí elita v bankách a v politických kruzích. Dalo by se říci, že své postavení nezískala usilovnou prací, ale spíše neprůhlednými obchodními transakcemi mezi státem a soukromým sektorem, případně dobrodružnými spekulacemi s penězi daňových poplatníků a běžných občanů.

Teď běžným občanům zbývá buď Chestertonovská revoluce, anebo čekání na příští volby, které snad obrátí vývoj nějakým jiným směrem. Na malém pražském náměstí je dobře vidět, co by se mělo změnit.