Čeká nás ještě vůbec nějaká budoucnost?

Vypadá to takřka jako konec světa zachycený v jednoduché křivce někde na tabuli. Zdejší ekonomika prožívala od roku 2014 něco jako zlaté období, zvláště díky tomu, že našla nový zdroj prosperity.

Nebyl jím už jenom export, který se úspěšně prosadil v letech po vstupu do Evropské unie. Česko najednou zjistilo, že hospodářská prosperita roste samotnou spotřebou, ať už tím, že lidé vydělávají, aby mohli co nejvíc utrácet, nebo prostě tím, že peníze skutečně rozhazují, někdy i za zbytečnosti. Takový je kapitalismus 21. století, mohli jsme si říkat s uspokojením.

Tento blažený pocit byl zakotven v samých základech existence tuzemské střední třídy – a zachycovala ho křivka Českého statistického úřadu popisující optimismus zdejších spotřebitelů. Držel se celých šest let nad hranicí sto bodů, označující spokojenost s ekonomickým stavem i vyhlídkami, a byl také celou dobu vyšší než optimismus podnikatelů, kteří se namísto spotřeby věnovali produkci nebo službám.

Křivka spotřebitelského optimismu nikdy nebyla tak vysoko a nikdy tam nevydržela tak dlouhou dobu jako v uplynulých sedmi letech. Bohužel i tentokrát se ukázalo, že každé zlaté časy jednou končí. V březnu přišel koronavirus a vyhlídky se propadly hluboko pod stobodovou hranici spokojenosti.

Ovšem společnost byla ještě dost silná, aby se z prvního šoku vzpamatovala. Hned v dubnu se začala nálada opět zlepšovat a postupně se vracela zpátky nahoru povzbuzována vyhlídkou, že příchod epidemie byl jenom výjimečnou epizodou a že se z otřesu dokážeme vzpamatovat. Teď ale přišel říjen a nálada se znovu propadla opět velmi prudce.

Po dlouhé době se dokonce dostala pod úroveň nálady, kterou sdílí podnikatelský sektor. Připomíná se tím, že spotřebitel je vždy v méně bezpečné situaci než podnikatel. Kdo vlastní výrobní prostředky, ten může s jejich pomocí vždy znovu začít vydělávat, ovšem obyčejný spotřebitel musí spoléhat na to, čím mu v čase krizí pomůže vláda. Tak nějak podvědomě mu je jasné, že toho nebude o mnoho víc než na záchranu před chudobou. Byly to krásné časy, o to horší teď jsou vyhlídky.

Přesto není třeba úplně ztrácet hlavu. Na současné situaci je nepříjemná okolnost, že člověk absolutně neví, co přijde. Není jasné, jak dlouho se bude uzavírat společnost, kdy vůbec dostaneme příležitost vydělávat, jestli se vůbec někdy vrátí normální svět, na který jsme byli zvyklí.

Právě tento pocit prázdnoty je třeba překonat. Vždy přijde nějaká budoucnost a vždycky je tu možnost nějaké ekonomické, koneckonců i politické akce. Svůj vlastní život budeme i napříště utvářet svou aktivitou, jen k tomu máme na nějaký čas drsnější podmínky.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy