Voda podraží, protože čističky nezaplatí Evropská unie, ale spotřebitelé vody. Špatná zpráva z Bruselu by neměla nikoho moc překvapovat. Přístupová smlouva k Evropské unii byla v oblasti životního prostředí natolik zpackaná, že by bylo naopak překvapením, kdyby všechno proběhlo hladce.

Jistě lze lamentovat nad provozními smlouvami městských vodovodních společností se soukromými investory, kteří dnes provozují sítě. Infrastruktura však zůstává v majetku měst a obcí, a tudíž města a obce musí investovat do obnovy a rozvoje ze svého a často na to nemají peníze. Není třeba si dělat iluze o tom, jakým způsobem a s jakou výhodností pro obce byly tyto smlouvy uzavírány. Úroveň korupce v komunální sféře není rozhodně zanedbatelná a ví o tom každý, kdo čte noviny a kouká na televizi.

Co jsme si vyjednali, to teď máme

Na druhou stranu je realitou, že tyto smlouvy byly uzavírány před naším vstupem do Evropské unie. Při vyjednávání klíčové přístupové smlouvy k Evropské unii, kdy jsme si sami měli stanovit rozsah území, které je tak citlivé, že vyžaduje to nejpřísnější čištění odpadních vod, byly tyto smlouvy obcí a měst k dispozici jak úředníkům ministerstva životního prostředí, tak úřadům v Bruselu. Přesto bylo přislíbeno, že peníze na čističky budou, a Špidlova vláda pak kývla na závazek nesmírně rozsáhlého a tvrdého omezení pro vypouštění odpadních vod, který výrazně přesahuje v Evropě obvyklé standardy.

Za socialistického ministra životního prostředí Miloše Kužvarta tak Česká republika přijala velmi tvrdý závazek, že všechny obce nad dva tisíce obyvatel budou mít nejmodernější čištění odpadních vod do roku 2010, proti vágnímu příslibu velkolepých desítek miliard korun.

Žádná další vláda a žádný další ministr pak nedokázali Brusel přinutit, aby tento slib bral jako slib a splnil ho. Argumentace korupcí a nevýhodnými smlouvami je přitom hodně chucpe, protože tvrdit, že komunální hospodaření v České republice je horší než třeba v jižní Itálii, lze opravdu jen velmi těžko.

Přehnané ekologické požadavky dusí lidi

Podstatou problému však není ani to, zda jsou provozní smlouvy měst s vodárenskými firmami v pořádku či nikoli. Je to totiž o tom, jak nepřiměřené ekologické požadavky dopadají na ekonomiku a životní úroveň lidí.

Česko již před vstupem do Evropské unie patřilo k zemím, kde byl mimořádně vysoký podíl odkanalizovaných a v čističkách čištěných vod i ve srovnání s nejvyspělejší částí staré Evropy. Měli jsme spoustu času na to, pokračovat nastaveným tempem v souladu s vývojem ekonomických možností státu, měst i obcí. Eurohujerství a zelený aktivismus nás nahnaly do situace, kdy se domácnosti pořádně prohnou.

Zelenému zdražování nebude konec

A přidá se k tomu další zelené zdražování, kdy podle posledních expertiz v příštích desetiletích podraží elektrická energie na dvojnásobek kvůli podpoře obnovitelných zdrojů energie.

Nehledě na to, jak nám všem podražilo svícení kvůli zákazu klasických žárovek a jejich nahrazení úspornými variantami, které jsou výrazně dražší a skutečné úspory zdaleka zaostávají za nadšeneckými prognózami.

Věc je o to citlivější, že problém zásadně zhoršuje dluhová krize, kdy státy nemají prostředky na dosavadní velkorysé podpory snílkovských projektů a náklady padají přímo na obyvatelstvo. Domácnosti kvůli této politice reálně a neodvratitelně chudnou. Tohle že je ta zelená cesta ke konkurenceschopnosti evropských ekonomik? Samozřejmě, že je to jen a pouze cesta do chudoby a bezvýznamnosti jako každá cesta založená na přesvědčení, že poručíme větru dešti, a na víře v nějakou jedinou správnou cestu ke spasení lidstva.

MfD, 20.10.2011

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro