Oživení nebylo a nebude zdarma. Pandemie urychlila některé dlouhodobé procesy

Když během března 2020 začaly vycházet údaje o nezaměstnanosti v USA, ekonomický svět byl šokován. Očekávalo se leccos, ale 6 149 000 nových žádostí o podporu v nezaměstnanosti bylo něco neslýchaného. Pro srovnání, v době nejhlubší recese způsobené Velkou finanční krizí (koncem března 2009) žádalo o podporu 665 000 osob. Normální stav se pohybuje zhruba mezi 250 až 350 tisíci.

Samotná magnituda tohoto otřesu na trhu práce vedla k otázkám, zdali ekonomika nebude postižena vleklou, dlouhodobou nezaměstnaností. Rok poté je patrné, že americký trh práce přežil covidový šok překvapivě dobře. Počet žádostí o podporu je sice stále nadprůměrný, ale s klesající tendencí. Rovněž míra nezaměstnanosti poklesla, a sice z rekordních 14,8 procenta (duben 2020) na šest procent podle údajů z března 2021. Na americké poměry jde stále o vysoké číslo, ale vzhledem k okolnostem a k dynamice vývoje to není zlý výsledek.

Pro srovnání, harmonizovaná míra nezaměstnanosti v eurozóně dosáhla historicky nejnižší hodnoty v roce 2008 (těsně před Velkou finanční krizí) a na jaře 2020. Tento historický rekord měl hodnotu 7,3 procenta. Co by v USA bylo považováno za nijak skvělý výsledek, je v eurozóně rekordně dobré číslo!

Co se nedaří

Co se však ani Americe nedaří dohnat, je průmyslová výroba. Index průmyslové výroby je na úrovni listopadu 2007. Křivka vývoje využití průmyslových kapacit je těsně po překonání nejhoršího propadu: tedy v situaci, která odpovídá oživení po recesi. V 70. až 90. letech by průmyslové kapacity byly za podobných okolností využity na 80 až 85 procent. Nyní jsou kapacity průmyslu využity na necelých 75 procent; využití nad 80 procent bylo naposledy zaznamenáno v dubnu 2008.

To sice může znamenat dlouhodobý efekt Velké finanční krize, pravděpodobněji však půjde o výsledek dlouhodobého procesu přesouvání výroby do jiných zemí, v první řadě samozřejmě do Číny. Vzestup služeb, ústup průmyslu, to je heslo platné již desítky let. Finanční krize a covid tento proces pouze urychlují.

V souvislosti s oživením po covidové krizi je nutno poznamenat, že nebylo (a nebude) zdarma. Americký federální dluh dosahoval před Velkou finanční krizí v roce 2008 hodnoty 64 procent HDP. Nyní je to více než dvakrát tolik. Americké federální vlády, lhostejno zda republikánské, či demokratické, podporují ekonomiku v krizi veškerou mocí, kterou drží v podobě rozpočtové politiky.

Aby toho nebylo málo, Federální rezervní systém provádí masivní měnovou expanzi. Od února 2020 do února 2021 vzrostl objem peněz v USA o 27,1 procenta (měřeno agregátem M2). Index spotřebitelských cen sice roste o desítkový řád pomalejším tempem (2,6 procenta meziročně), ale peněžní inflace se přesouvá do cen aktiv. Ceny amerických rezidenčních nemovitostí posílily meziročně o 11,2 procenta – to není doklad nízké inflace!

Zároveň rostou i ceny dluhopisů, neboť také jejich ceny jsou nafukovány růstem peněžní zásoby. Růst cen dluhopisů má za následek pokles výnosů do doby splatnosti (lehce nepřesně, avšak názorněji řečeno, pokles dlouhodobých úrokových sazeb). Během posledních zhruba devíti měsíců sice zaznamenáváme mírný růst, avšak za posledních čtyřicet let poklesl výnos desetiletého federálního dluhopisu ze 14,11 procenta na 1,64 procenta. Tento dlouhodobý trend je nesmírně robustní a pouze dočasně je narušován krátkými výkyvy. Týká se státních dluhopisů, ale i korporátních dluhopisů, bankovních úvěrů, tedy i hypoték atd.

Vliv covidu na ekonomiku lze tedy chápat tak, že urychlil některé dlouhodobé procesy. Trend k peněžní expanzi výrazně zrychlil; trend k omezení průmyslové výroby rovněž; totéž platí pro růst cen aktiv: dluhopisů, nemovitostí i akcií. Vzniká otázka, jak bude nadále fungovat trh práce.

Nabubřelý sociální stát

Z historie známe příklady událostí, které pracovní trh trvale poznamenaly. V západní Evropě před rokem 1973 převládala nízká nezaměstnanost a pružné trhy práce. Pak přišla první ropná krize. Velký šok spojený s budování sociálního státu a se zavedením ochranářských prostředků: tehdejší politici se totiž domnívali, že sociální nepokoje spojené s krizí by mohly narušit základy společenského řádu. Rozhodli se proto pracující třídu uplatit sociálními výhodami.

To se na čas podařilo, ale dnes Evropa sklízí shnilé plody. Sociální stát nabubřel do monstrózních rozměrů. Obyvatelé si zvykli na sociální výhody do té míry, že každé nepatrné omezení pokládají za útok na svá nezadatelná lidská práva a svobody. Teprve uvidíme, co bude následovat po covidu, kdy si značné procento lidí zvyklo nepracovat a brát za to peníze.

Třeba se lidé budou do práce znovu těšit. Ale třeba si řeknou: „Když jsme mohli pobírat příjem bez práce doposud a svět se nezhroutil, proč by to nešlo i nadále?“ Hnutí za základní nepodmíněný příjem bylo hlasité již před covidem. Co když nás čeká ještě další, byť těžko představitelná a těžko financovatelná expanze sociálního státu?

LN, 17.4.2021

Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.