18.9.2019 | Svátek má Kryštof


EKONOMIKA: Petr Pithart ležící, spící, nekonkurující

12.6.2012

Humanistova noční můra: péči o seniory budeme muset předat rodině.

Když Petr Pithart před měsícem publikoval svůj text Cena za konkurenceschopnost (výstižnější titulek by byl Nechtěl bych konkurovat Číně), několik dnů na něj nikdo nereagoval. Přičítal jsem to dobrému vychování: evidentní nonsensy se v lepší společnosti přehlížejí a jejich autorům se v nich nemáchá čumáček.

Pak se ale tématu chopil známý neliberální ekonomický publicista Jan Macháček a vyzval k diskuzi na dané téma, protože se prý "ošklivé slovo konkurenceschopnost používá tupě a bez analýzy". Nakonec tedy převládl přístup, kdy je lecjaký nesmysl označován za neotřelý, inspirativní, detabuizující a bůhvíjaký ještě názor, jímž je záhodno se zaobírat, a diskuse se rozproudila.

Mimochodem, slovo "tupé" se stalo velmi módní a používá se hlavně v souvislosti s redukcí výdajů státního rozpočtu (tupé škrty). Cítím v jeho používání jisté zbabělé urážení: škrtající jsou nepřímo označováni za tupce, ale autorovi výroku to nelze dokázat, protože on má přece na mysli pouze to, že jsou ty škrty hrubé, ledabylé a necitlivé, že? Je ironií, že mistr těchto argumentačních postupů, Jiří Pehe, zároveň nepřetržitě vyjadřuje svoji velkou starost o "kvalitu veřejného diskurzu" (to je ale téma na jiný článek).

V Macháčkem iniciované diskusi se většina autorů přidržela britského zdvořilého přístupu typu "ano, Váš návrh pokusit se uhasit oheň benzínem je vskutku neotřelý, ale možná bychom přece jen měli použít vodu a zavolat hasiče". Pouze Pavel Kohout se nerozpakoval použít silnější výrazy jako "odstrašující příklad povrchnosti" a "politici žvaní". To je ale málo. Já názory uvedené v textu shledávám nejen naivními až vyloženě hloupými, nepodloženými elementární znalostí ekonomie a historie, ale rovněž populistickými, asociálními, nadřazenými a xenofobními. Podívejme se na ně blíže.

Pithart vypozoroval, že "všechny vynálezy dosud vedly k tomu, že bylo třeba méně pracovníků, tedy více nezaměstnaných". To má až jakešovskou hloubku, je to urážka zdravého rozumu. Bylo už objevení pazourku chybou vedoucí k hromadění nezaměstnaných neandrtálců v jeskyni? Naposledy jsem se takovýmto názorem setkal před desetiletími v hodinách občanské výchovy na základní a střední škole, když nám tvrdili, že všechny vynálezy a zlepšení nejsou (v kapitalistické společnosti) žádným pokrokem, ale pouhou snahou maximalizovat zisk, a ve skutečnosti vždy vedou k ztrátě práce a většímu vykořisťování dělníků. Netušil jsem, že marxistická výchova může být až tak úspěšná a formativní.

Pokud jde o hlavní myšlenku textu (neobchodovat, nekonkurovat), Pithartovi evidentně schází elementární ekonomický rozhled, když netuší, že protekcionizmus vedl k prohloubení a prodloužení Velké hospodářské krize třicátých let minulého století. Pithart nezná historii, když neví, k jakému znicotnění přivedl izolacionismus Čínu nebo jak negativní dopad měl na Španělsko. Pithart netuší, že cena pracovní síly není jedinou ani hlavní konkurenční výhodou.

Konsternující je věta, že pokud budeme konkurovat Číně, "péči o seniory budeme muset předat rodině". Myslel jsem si, že o seniory se má stát postarat tehdy, pokud nemají žádné blízké. Jak by se na to asi díval Josef Lux, který kdysi Pitharta politicky vzkřísil? V asijských společnostech, nad nimiž Pithart ohrnuje nos, je za asociála považován každý, kdo by se o své rodiče nepostaral. Nechť se Pithartovi vyplní jeho přání, aby se o něho v jeho stáří nestarali jeho blízcí, ale ať to nevnucuje ostatním a nevydává to za dobro.

Pithartův text je celým svým vyzněním populistický. Nedaří se nám obstát v soutěži? Tak se na to vykašleme! Přece se teď, když jsme konečně vybudovali rozvinutou konzumní společnost, nezačneme za něčím honit. To chce klid a pěkně si to vyargumentovat, nejlépe vydávat to za morálně hodnotný postoj (například: Nekonkuruji – chráním přírodu). Tak s tímhle by se daly vyhrávat volby.

Což o to, Pithart opravdu konkurovat nemusí, je dlouhodobě placen z veřejných prostředků. Ale ti, co ten penězovod zásobují, se pohybují v soukromém sektoru a konkurovat musí, i kdyby se jim nechtělo. Ať se Pithart staví v Mladé Boleslavi, něco mu tam řeknou o tom, odkud se berou peníze na senátorskou apanáž a co by se stalo, kdyby podle jeho rady přestali konkurovat.

Mohu-li být chvíli osobní, já sám jsem vystaven konkurenci indických informatiků. Mají menší finanční požadavky, jako Asiaté mají přinejmenším statisticky vyšší IQ, často mají delší a lepší praxi a vždy mají neskutečnou chuť se prosadit (občas si říkám, že mojí jedinou konkurenční výhodou je snad jedině to, že nejsem cítit po kari). Přesto nechci hranice uzavírat ani před nimi (jako chtějí nacionalisté), ani před jejich službami či výrobky (jako chce Pithart). Na příkladu Singapuru nebo Jižní Koreje vidím, jak globalizace a volný obchod neodvratně vede k povznesení ekonomicky zaostalých národů a k jejich zbohatnutí ruku v ruce se zvedáním sociálních a ekologických standardů. Nemám žaludek na upírání práva na totéž dalším národům, navíc je-li důvodem k tomu sobecká obava, že Evropanům splasknou pupky a budou muset hýbnout kostrou. Připomínat rozvojovým zemím, že jsou na tom špatně například v ekologii nebo bezpečnosti práce, je jen projev nadřazenosti (jste sto let za opicemi), uvědomíme-li si, že jsme v jejich botách byli před pouhými pár desetiletími.

Snad jen naprostou ztrátou soudnosti se dá vysvětlit Pithartova věta o "zpackaném kapitalismu". Kapitalismus, slovy Wikipedie "ekonomický systém, v němž jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a jsou provozovány za účelem dosažení zisku a ceny jsou určovány prostřednictvím volného trhu, nikoliv řízeny zásahy státu", u nás přes dílčí problémy funguje dobře. Ostudou této země je ale politika, což je prostor, ve kterém se Pithart dlouhodobě pohybuje a za jehož stav nese spoluzodpovědnost, byť samozřejmě dílčí. Prostor neomylně přitahující ty, pro které by testování volným trhem nedopadlo příznivě, prostor korupce, nehospodárnosti a nevýkonnosti. Slovy bývalého studentského vůdce a nyní personalisty Jana Bubeníka "nůžky mezi soukromým a veřejným sektorem se stále více otevírají".

Co je na Pithartově textu nejhorší? Je to závěrečná poznámka: Autor je místopředsedou Senátu. Názory podobné Pithartovým zaznívají v leckteré putyce a je na ně zbytečné a třeba i nebezpečné reagovat. Co si však myslet o tom, že takový text napíše místopředseda Senátu, druhdy prezidentský kandidát? Kam asi můžeme dojít s takovýmto lídrem a proč si i ve svobodných časech volíme náruživé funkcionáře, kteří nemají ponětí o životě "out there"?

Pithartův text je výmluvné svědectví o stavu západní civilizace v dnešní době a neměl by zapadnout. Třeba přežije ve sborníku "Býti Evropanem", až někoho v Bruselu napadne ho vydat…








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.