I kdyby Atény přestaly splácet úroky i jistinu, z měnové unie je nikdo nedokáže vyloučit

Pamatuji si, jako by to bylo včera, když jsem začátkem prosince 2009 psal svůj první článek o řecké finanční krizi. Uplynulo pět let a zhruba 75 dní a Řecko je opět „zachráněno“. Pokolikáté už? A záleží na tom?

Na čem by ale mělo záležet, je poznání, jak málo se politici a ekonomové poučili za oněch více než pět let. Stále převládá nepochopení, proč vlastně řecká krize vznikla a jaké mohou být její důsledky.

Příčinou řecké krize byl samozřejmě nepořádek ve veřejných financích. Nešlo ale zdaleka o jediný faktor. Hlavním problémem byla expanze komerčních úvěrů, která řadu let poháněla řeckou ekonomiku. Mám-li citovat vlastní článek z prosince 2009: „Proč řecká ekonomika řadu let vzkvétala, a najednou stojí na pokraji úpadku? Protože ekonomiku dlouho poháněla masivní úvěrová expanze, která následovala po přijetí eura. Objem úvěrů se nafukoval tempem málokdy pomalejším než 15 procent ročně. Pak řecká ekonomika praskla jako přefouknutý balonek.“

Když úvěry rostou

Ekonomové, akademičtí i v komerčním sektoru, tradičně přehlížejí roli úvěrů. Ta je přitom klíčová a ví se o ní již od dob Ludwiga von Misese a Friedricha von Hayeka. Fakt, že se úvěry často podceňují v takzvané ekonomii hlavního proudu, je těžko pochopitelná intelektuální anomálie. Dalším ignorovaným faktem je souvislost platební neschopnosti Řecka s jeho možným vystoupením z eurozóny. Žádná totiž není. Členství Řecka v eurozóně není nikterak vázáno na jeho platební disciplínu. I kdyby řecká vláda prohlásila, že počínaje dneškem nebude splácet úroky ani jistinu ze svých dluhopisů, neovlivnilo by to řecké členství v hospodářské a měnové unii. Proč: neexistuje možnost vyloučit Řecko z eurozóny. Občasné hospodské výhrůžky typu „já bych ty nezodpovědné Řeky vyhodil“ nelze uskutečnit z právních důvodů. Ani z technických důvodů: neexistuje možnost donutit nějaký stát, aby si natiskl vlastní měnu, když zkrátka nechce. Jedině kdyby Řecko skutečně samo chtělo, mohlo by euro dobrovolně opustit a natisknout si nové drachmy.

Ovšem pozor, pokud si pozorně přečtete volební program Syrizy, zjistíte, že o opuštění eura tam není ani zmínky. V programu této radikální strany najdeme leccos. Třeba požadavek na uspořádání „Evropské dluhové konference“, která by měla Řecku a dalším jihoevropským státům odpustit většinu dluhů. Najdeme požadavek na moratorium splácení úroků, což samo o sobě splňuje definici částečné platební neschopnosti neboli státního bankrotu. Syriza požaduje i „Evropský Nový úděl“, okamžité zvýšení veřejných investic, zvýšení sociálních výdajů („návrat státu blahobytu“), znárodnění bank a klíčového průmyslu, prominutí velké části soukromých dluhů (zejména hypoték), zdvojnásobení výdajů na zdravotnictví a tak dále. Nikoli však požadavek na opuštění společné měny.

Řecko by tedy ani po státním bankrotu neopustilo euro. V den, kdy Řecko nezaplatí splatný kupon nebo jistinu některého svého státního dluhopisu, se svět nezboří a euro nepřestane existovat. Nezačne ani systémová bankovní krize na evropské úrovni, neboť evropské komerční banky již minimalizovaly svoji rizikovou expozici na řecké dluhopisy.

Řecká platební neschopnost, byť částečná, by měla katastrofální dopad na tamní banky a ekonomiku. Státní rozpočet by sice „ušetřil“, ale vznikla by bankovní krize. Nynější mírné zlepšení ekonomiky by skončilo a začala by další hospodářská krize. Za všechno by samozřejmě byla politicky zodpovědná řecká vláda. I kdyby poté vyhlásila referendum o členství v EU a toto referendum by proti všem racionálním očekáváním odhlasovalo vystoupení, stále by to ještě neznamenalo konec eura.

Toto je třetí často ignorovaný fakt: eurozóna není punčocha, která by se začala nenapravitelně párat po vystoupení jedné členské země. Je dokonce možné, že osud Řecka po vystoupení z EU a po zavedení nové drachmy by působil jako odstrašující příklad pro Itálii a Španělsko. Možná bychom se dočkali pěkně svižného tempa reforem v těchto zemích.

Syriza má problém

Vrátíme-li se k jednání z pátku 20. února, je zřejmé, že řecká vláda ustoupila mnohem více než Německo. Německé požadavky na úsporná opatření byly sice zmírněny (maličko), ale hlavní řecký požadavek – jednání o odpuštění části dluhu a úrokovém moratoriu – byl totálně smeten ze stolu. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble poněkud uštěpačně prohlásil, že „řecká vláda bude mít problémy vysvětlit dohodu svým voličům“.

Nyní má řecká vláda šibeniční termín, aby předložila euroskupině seznam reforem, které mají být podmínkou další finanční pomoci na dobu čtyř měsíců. Lze si představit, že sestavit tento seznam nebude snadná práce. Zcela určitě se nečeká, že mezi navrženými reformami bude zvýšení minimální mzdy, zpětné přijetí propuštěných státních zaměstnanců, elektřina pro chudší domácnosti zdarma, opětovné zavedení třináctých důchodů...

Není snadné být levicovým radikálem a plnit předvolební sliby!

LN, 23.2.2015