Loňské mírné snížení daně z příjmu bylo přijato veřejností s klidným povděkem: pochopitelně, protože obyčejný člověk, bez ohledu na příjmovou skupinu, nečeká od státu příliš a neprší-li, ať aspoň kape. Někteří ekonomové však, zejména ti, co se považují za pravicové, kritizovali, že snížení daní se týká pouze nižších příjmových skupin a prohloubila se tak daňová progrese. Ta je nespravedlivá vůči bohatším, protože jim ukrajuje daleko víc, než od státu dostávají. I v pravicových kruzích se uznává, že jistá míra solidarity bohatších vůči chudším je nezbytná, zdůrazňuje se však, že přílišné zdanění bohatých podkopává vůli k podnikání a vydělávání peněz obecně, což ochuzuje národní hospodářství a potažmo i chudé spoluobčany. V zásadě to platí, i když je třeba diskutovat, jak vysoké musí být zdanění, aby mělo podstatný brzdící účinek: 90 % jako kdysi ve Švédsku zcela jistě, kdežto naše současné sazby nejspíš jen málo, což dokládají tisíce tuzemských milionářů a desítka miliardářů. Teze o škodlivosti zdanění bohatých tvoří však jen půl pravdy. V praxi je zajímavější druhá polovina pravdy, která zní: i chudým vadí daně, i chudým berou chuť do práce a také peníze chudých prospívají národnímu hospodářství.

Banální je poznatek, že stovka pro chudého může být víc než deset tisíc pro bohatého. Chudých je přitom tisíckrát víc než bohatých, a proto miliarda rozdělená z úspor na daních mezi dolních pět milionů má daleko větší politický efekt než táž miliarda rozdělená mezi horních deset tisíc. Proto se vlády, zejména před volbami, starají více o nižší příjmové skupiny. Méně banální však je skutečnost, že rozdělit miliardu chudým má v konkrétní hospodářské situaci i větší přínos národohospodářský.

Peníze z ušetřených daní použijí chudí většinou bezprostředně k nákupu věcí, které jim chybějí. Bohatým věci kvůli nedostatku peněz nechybějí, co chtěli, už si koupili; k utrácení potřebují sofistikovanější pohnutky (jako třeba změnu módy) a proto další peníze uloží či investují. To znamená, že to, co dáme chudým, se v ekonomice otočí okamžitě, se všemi přínosy pro státní pokladnu i podniky, zatímco vyšší příjmy bohatých uváznou v bankovních depozitech.. Vedle toho, chudí utrácejí především v tuzemsku. V dnešní situaci, kdy je na finančním trhu obrovský převis nabídky peněz, což manifestují směšné úrokové míry, a nepatrná inflace, není růst vkladů přínosem a je proto národohospodářsky efektivnější ulevit na daních spíše chudým než bohatým. (V době inflace by to ovšem neplatilo.) Bohatí na tom stejně nakonec vydělají – vyššími zisky plynoucími z vyššího obratu nebo, chcete-li, z rostoucího HDP.

Vládu, která sníží daně chudým, lze snadno podezírat z předvolebního populismu. I kdyby ale hlavním motivem byl čistě politický kalkul, nic to nemění na faktu, že snižování daní chudým nemá v dnešní době chybu.