Nová (vlastně stále stejná a dokolečka se opakující) předvolební rétorika Paroubka slibuje „nastartování“ opětovného růstu ekonomiky za 50 miliard Kč. Paroubek této představě věnoval část své poslední tiskovky, na které se také nebývale „ostře“ pustil do svého přítele Ratha. Zatímco „zklidnění Ratha“ je pro Paroubka úkol zcela nesplnitelný, pustit státní pokladně žilou a utratit dalších 50 miliard Kč ročně na „ozdravné“ projekty může ČSSD v případě svého volebního vítězství realizovat.

Podívejme se proto nejprve na realitu státních rozpočtů příštích let. Ministerstvo financí i samotný ministr připouštějí, že se letos v důsledku nižšího výběru daní a zachování výdajů podle schváleného rozpočtu na rok 2009 vyšplhá deficit státních financí k 150 miliardám Kč. Udržet deficit na této výši i v roce 2010 bude znamenat podle ministra velkou disciplínu v resortech a omezení výdajů. Jinak není možné držet deficit v „přijatelných mezích“ na úrovni 150 miliard Kč.

Paroubkových 50 miliard Kč je tak zřetelným potvrzením toho, že virtuální ministr financí ČSSD Sobotka skutečně plánuje v případě vítězství ČSSD deficity na úrovni 200 miliard Kč. Každý, kdo ovládá násobilku, pak snadno dojde k tomu, že vláda ČSSD plánuje na další čtyři roky zvýšení státního dluhu až o 800 miliard Kč, což je zvýšení téměř o 80% proti současnosti. Za tímto zvýšením dluhu stojí trvalé přesvědčení socialistů, že „stát nemůže zkrachovat“. Tím má Paroubek na mysli zřejmě onu „ekonomickou diplomacii“, která by měla Česku zajistit krytí státního dluhu cizími penězi. Doširoka se má navíc zřejmě rozšiřovat tvrzení, že náš dluh není proti jiným státům, co se poměru k HDP týče, nijak velký, a je tedy možné ho zvýšit.

I kdyby se Paroubkovi díky „ekonomické diplomacii“ podařilo přesvědčit věřitele, že Česku se vyplatí půjčit, dluhy budeme muset splácet tak jako tak. Paroubkova ČSSD tak otevírá prostor k tomu, aby během několika let dluh Česka vzrostl ze současných 30% HDP až na 50% HDP. Budeme tak na tom stejně jako řada zemí západní Evropy. Ty se ale k výši svého dluhu vypracovaly během posledních šedesáti let. My to stihneme rychleji a radostněji.

To, co Česko v době ekonomické recese potřebuje, je naopak vláda, která světovou hospodářskou situaci pojme jako výzvu k překonání recese s co nejmenšími náklady. Již dnes se ukazuje, že umělá podpora růstu je smrtící. Vezmeme-li jen tak zvané „šrotovné“, které podle dat funguje „nejlépe“ v Německu, němečtí výrobci aut se dnes právem obávají, že po odeznění jeho efektu poklesne prodej aut o desítky procent. Kolaps, kterému se chtěli vyhnout, je tedy čeká tak jako tak - o něco později a s mnohem tvrdším průběhem.

Problémem ČSSD je dnes již naprosto zřetelná absence rozumné hospodářské politiky. ČSSD si vychovala své voliče úplatky a sliby a právem se obává, že bez dalších úplatků a slibů podzimní volby prohraje. Často slýchám i od poměrně racionálních lidí, že kamenem úrazu ČSSD je Paroubek a Rath. Těch kdyby nebylo, hned by se údajně vše pro ČSSD změnilo k lepšímu. Tento hluboce zakořeněný omyl nebere do úvahy to, že voliči ČSSD z velké části nechtějí slyšet od svých vůdců společensky rozumné návrhy. Čekají zase nějakou „slevu“, „dávku“ či „přídavek“. S těmito pojmy se ale žádná rozumná ekonomická varianta vymyslet nedá.