S tímto ekonomickým jevem si nevíme rady už půl tisíciletí
Je to zvláštní paradox. Člověk objevuje tajemství hmoty a energie, pozoruje planety u cizích hvězd, čte v genech jako v knize, vyvíjí umělou inteligenci s neobyčejnými schopnostmi, vyrábí elektronické obvody, kde se velikost součástek měří v nanometrech. Úspěchy vědy a techniky jsou ohromující.
Společenské vědy jsou proti přírodním a technickým oborům popelkou. Například stále nevíme, jak zkrotit inflaci. Co horšího, ekonomové se neshodnou ani na jejích příčinách. A ke vší bídě, vedou se dokonce diskuse, jak inflaci vůbec správně měřit. Stav věcí připomíná medicínu v době před objevem krevního oběhu.
Metodické změny
Začněme s tím zdánlivě nejjednodušším: jak měřit inflaci. Všichni známe pojem „spotřebitelský koš“, dokážeme jeho složení vygooglovat během sekund. Známe i poučku, že do něho vstupuje jen zboží a služby konečné spotřeby. (Mnemotechnická pomůcka: na téměř posledním místě dlouhého seznamu figuruje kremace.)
Méně známá je dlouhá historie metodických změn výpočtu inflace. Spojené státy publikují základní časovou řadu indexu spotřebitelských cen od ledna 1947. Naivní teoretici ji používají pro tvorbu a kalibraci modelů a většinou je ani nenapadne, že metodika prošla během desítek let tak zásadními změnami, že současné hodnoty nejsou korektně srovnatelné s inflací v roce 1980 nebo dokonce 1960.
Časová řada indexu spotřebitelských cen nebyla, navzdory četným změnám metodiky, nikdy zpětně revidována. Důvody jsou jednoznačně politické: od inflace se odvíjí řada kolektivních smluv o mzdách a značná část výdajové stránky amerického federálního rozpočtu. Kdyby nebylo metodických změn, federální dluh by byl dnes podstatně větší než 123 procent HDP (beztak nebezpečně vysoké číslo).
Mezi zásadní metodické změny patřilo zejména odstranění přímých cen nemovitostí počínaje rokem 1983. Namísto reálných hodnot se do výpočtu začala dosazovat fiktivní veličina zvaná „imputované nájemné“ – se zdůvodněním, že lépe odráží cenu užitné hodnoty nemovitostí a je schopno odfiltrovat „investiční složku“ růstu cen bytů a domů. Bizarní důvod: jak může zcela fiktivní hodnota mít větší vypovídací hodnotu než tržní cena?
Dodejme, že různé státy řeší problém cen nemovitostí v inflaci různě: harmonizovaný index spotřebitelských cen (HICP) používaný v eurozóně například nezahrnuje do výpočtu inflace ani ono fiktivní imputované nájemné.
Pokud nejsme schopni veličinu pořádně měřit, těžko budeme analyzovat příčiny jejích změn. Nicméně bez ohledu na metodiku je každému zřejmé, že inflace je vysoká: v USA, v mnoha zemích eurozóny, v Česku. Proč je tomu tak?
Ekonomové nedokáží analyzovat, jaká část cenové inflace spadá na peněžní expanzi centrálních bank a do jaké míry je růst cen způsoben výpadky výroby během pandemie covidu. V případě USA je vinna především gigantická peněžní expanze provedená tamní centrální bankou v panice z možné deflační krize během pandemie. To je další pozoruhodný aspekt zkresleného chápání inflace: centrální bankéři, kteří se téměř výlučně rekrutují ze špičkových akademiků, jsou raději ochotni riskovat dvojciferný růst cen, než aby připustili možnost mírného poklesu! Přitom pro jejich počínání neexistuje empirická podpora a jen velmi chabé teoretické argumenty.
Ode zdi ke zdi
Pokud jde o české ceny, z větší části jsou ovlivněny cenami světovými, nad kterými Česká národní banka nemá kontrolu. S jednou podstatnou výjimkou: jde o ceny nemovitostí. Podobně jako v USA také česká metodika používá imputované nájemné (s vahou 12,2 procenta), takže mohutný růst tržních cen bytů v nedávných letech nechával naše centrální bankéře chladnými. Teprve rapidní růst spotřebitelských cen je vyvedl z letargie. Oč delší váhání, o to ostřejší opožděná reakce. Kdyby ČNB sledovala ceny nemovitostí, mohla by jednat rychleji a méně razantně, nikoli stylem „ode zdi ke zdi“.
Od podzimu 2021 dokonce probíhá monetární deflace (pokles agregátu likvidních peněz M1). Pro laiky: peněz v oběhu poněkud ubylo. Ke konci března 2022 ubyla čtyři procenta peněžní zásoby vzhledem k maximu ze září 2021. Kroky ČNB jsou tedy skutečně účinné, pokud jde o peněžní zásobu, avšak její pokles se zatím do cenového růstu příliš nepromítl.
Soudobá finanční teorie klade důraz na cílování inflace spotřebitelských cen. Zanedbává přitom nejen význam cen nemovitostí, ale také inflaci úvěrů (která byla příčinou krize během let 2007–2009) a inflaci objemu peněžní zásoby. Na význam peněžní zásoby přitom poukazovali již v 50. letech 16. století Jean Bodin ve Francii a Martín de Azpilcueta ve Španělsku. V novější době pak klasik monetarismu Milton Friedman – jistě by bylo zajímavé znát jeho názor, kdyby se dožil dneška.
V současnosti centrální banky cílují dvouprocentní cenový růst (což je rovněž číslo, které nemá solidní oporu v teorii ani v empirii) a používají k tomu metodicky vadné cenové indexy. Vskutku malý pokrok od 16. století.
LN. 4.5.2022
Autor je ekonom, Algorithmic SICAV