Kapitalistická ekonomika je – nevyhnutelně – ekonomikou cyklickou, s výraznými výkyvy v obou směrech. Otázkou je, zda k těmto výkyvům stát přispívá nebo je naopak brzdí. Poslední vývoj v USA jasně ukazuje, že stát svými zásahy přispívá k přestřelování růstové fáze cyklu (uměle snižovanými úrokovými sazbami na hypotéky, příslibem svých ochranných zásahů snižuje přirozenou pozornost firem a bank vůči možnému riziku, regulací, která nikdy nemůže být úplná, nutí firmy a banky unikat do „mezer“, kde regulace není, zvyšováním státních výdajů a rozpočtového deficitu zvyšuje celkovou poptávku nad „přirozenou“ úroveň, atd.) a pak se snaží změkčovat sestupnou fázi. Cena za to není vůbec malá, 700 mld. dolarů, o kterých se teď mluví, je 3-4 násobek našeho HDP a zaplatí to daňoví poplatníci.

Všude tu v Americe říkám, že problému špatných úvěrů rozumíme, protože jsme je v první fázi po pádu komunismu také měli a museli řešit. Zvolili jsme řešení přes Konsolidační banku, ale tehdy šlo o dědictví komunismu a o náklady zbavování se ho (transformační proces). V USA komunismus neměli. Byly to normální chyby rozhodování bank v permisivním prostředí státního paternalismu. Náklady by měli nést spíše akcionáři bank, než daňoví poplatníci.

Nicméně tržní ekonomika potřebuje důvěru účastníků trhu, jinak funguje špatně. Tato důvěra dnes v USA není, a dominovým efektem se to šíří do dalších zemí. Proto je logické, že se americká vláda snaží svým zásahem tuto důvěru zvýšit. Může to částečně pomoci.

Současně je zřejmé, že je to spíše pilulka proti bolesti, než řešení příčin problémů. Zastírání tohoto faktu je nedůstojné.

MfD, 4.10.2008