NWR a OKD se potápějí pod náporem břidlicového plynu a klesajících cen uhlí. Z hospodářského výpadku je sociální problém

Americká Citigroup zveřejnila minulý týden zápis ze setkání s managementem polské těžební společnosti JSW. Obsahuje mimo jiné část, ve které management JSW potvrzuje, že obdržel nabídku na odkup koksárenských a důlních aktiv nadnárodní skupiny New World Resources (NWR), matky ostravské společnosti OKD. Vedení JSW mělo také uvést, že se v této fázi zajímá výhradně o koksárenská aktiva – tedy OKK. JSW již údajně podalo nabídku na odkup aktiv, která podle managementu zohledňuje současné tržní podmínky.

Vedení JSW také mělo zmínit, že se nezajímá o důlní aktiva NWR, vzhledem k jejich nízké kvalitě. Důlními aktivy je pravděpodobně myšlen Důl Paskov, který je asi samostatně neprodejný a NWR se ho snaží nabídnout v balíčku s jinými aktivy. Společnost Patria ohodnotila Koksovnu Svoboda, resp. OKK, v rozpětí 70 až 175 milionů eur. Horní hranice ocenění vychází z cen koksu a koksovatelného uhlí z roku 2011 a předpokládá, že by se mohly na tuto úroveň vrátit. Spíše se však kloní k ceně u dolní hranice tohoto rozpětí. V komentáři Patria dodává, že dodatečná hotovost ve výši 70 milionů eur může při současných cenách uhlí, respektive stavu hospodaření NWR, pomoci vyrovnat deficit hotovostních toků společnosti v jednom, maximálně ve dvou dodatečných kvartálech.

Kouzlo nechtěného

Už jenom název New World Resources zní jako jistá ironie. Protože spouštěčem dnešní mizerie černouhelné důlní společností OKD a fatálního propadu akcií jejího vlastníka NWR není nic jiného než vývoj cen uhlí, a jeho základ pochází z Nového světa. Důsledek? Severomoravské doly se propadají do hlubokých potíží a otevřeně se mluví o jejich bankrotu. Za první kvartál vykázala společnost NWR ztrátu osmdesát milionů eur. Dluhopisy těžařské společnosti se prodávají s výnosem kolem pětatřiceti procent, což odpovídá bankrotové situaci, a firma jedná o odprodeji nejcennějších aktiv. Především koksoven OKK, projektu Debiensko v Polsku a pak nelukrativního Dolu Paskov.

Na trhu jsou dluhopisy za 775 milionů eur, tedy zhruba za dvacet miliard korun ve dvou emisích. Jedna je splatná v roce 2018 a druhá v roce 2021, tato menší emise ve výši 275 milionů eur byla na trhu umístěna na počátku letošního roku a sloužila k uhrazení zhruba stejně velké emise splatné v roce 2015. Větší emise v objemu půl miliardy eur je podle dostupných zdrojů zajištěna akciemi dceřiných společností NWR, a tak je prodej aktiv vázán souhlasem držitelů dluhopisů. Ten společnost nejspíš sehnala, protože se o prodejích veřejně jedná.

Část výnosů z prodejů však bude muset být použita na předčasné splacení nějaké části dluhopisů. To znamená, že na sanování provozních ztrát a restrukturalizaci firmy asi moc nezbude.

Začalo to přitom tak krásně. Když prodáváte marginálního hráče, platí zásada, jíž se musí řídit každý byznysmen uvádějící firmu na burzu: načasování je všechno. Cokoli si můžete myslet o Zdeňku Bakalovi, který o sobě skromně hovoří jako o pasivním investorovi ve firmě, která je zprostředkovaně největším zaměstnavatelem v Moravskoslezském kraji, nejdůležitější umění v byznysu, tedy správné načasování, zvládl dokonale.

Primární emise akcií NWR, kde patří podle dostupných informací Bakalovi asi třetina, byla v roce 2008 největší toho roku na londýnské burze. Akcie byly paralelně upsány také ve Varšavě a v Praze. Emise byla velmi úspěšná, podle dobových pramenů poptávka po akciích dosáhla hodnoty přibližně 9,2 miliardy britských liber. Zájem převýšil horní hranici cenového rozpětí přibližně 7,3krát. Nabídka akcií NWR měla hodnotu 1,1 miliardy liber (35,26 miliardy korun), mnozí investoři byli iritováni tím, že jejich apetit byl při dvaadvacetinásobku současné ceny krácen, případně zcela neuspokojen.

Podle tehdejšího prohlášení Zdeňka Bakaly se úpisu zúčastnili všichni dlouhodobí stabilní investoři v těžebním sektoru. A to je zajímavé, ne výkřiky neuspokojených "malých". Velcí hráči museli tušit, že sázka na akcie NWR včetně příběhu její expanze byla vždy sázkou na nárůst cen energetických surovin.

V případě OKD to platí více než pro jiné těžařské firmy. Kdokoli se do NWR zakoupil nadlouho, prodělal kalhoty. V roce 2009 se akcie propadly do suterénu, vydělal pouze ten, kdo nakupoval v roce 2009 a prodal v roce 2011.

Za pět let se čtyřistapadesátikorunová akcie prodává za dvacku a klesá. OKD uvádí, že je nákladově marginálním hráčem, patřícím do horních pěti procent uhelných společností na světě s nejvyššími náklady na vytěženou tunu. To souvisí "především s náročnými geologickými podmínkami a rozsáhlými investicemi". Marginálním hráčem ale společnost vždycky byla, přinejmenším k datu IPO to nebylo žádné tajemství.

Začarovaný kruh

Ceny musejí být velmi vysoko, aby pokryly značné náklady na hlubinnou těžbu. Ty jsou násobkem těch, které nesou americké, ale i australské, indonéské, kolumbijské nebo jihoafrické povrchové doly. Navíc OKD těží zhruba půl na půl energetické a koksovatelné uhlí, takže jejich ziskovost je citlivá na vývoj cen jak energetického uhlí, tak kvalitnějšího koksovatelného uhlí pro hutnictví železa. A opět platí, že středoevropské hutě nejsou z hlediska výrobních nákladů nějací vítězové.

Nedaří-li se odběratelům, nemůže se dařit ani dodavatelům koksovatelného uhlí. Kromě těžebních nákladů jsou zde i dopravní náklady. Vyšší náklad se musí kompenzovat velmi sofistikovaným produkčním řetězcem. Závěr? Žádná jiná naděje než jít do vyšší přidané hodnoty a přestat dělat v Česku levné a nekonkurenceschopné produkty nebyla ani před deseti patnácti lety. Ministr průmyslu a obchodu Jiří Cienciala by mohl vyprávět.

Ústřední roli hraje břidlicový plyn. Ceny energetického uhlí nabraly strmý směr dolů poté, co se v Novém světě začal zvyšovat podíl plynu z nekonvenčních zdrojů na energetickém mixu USA. Energetické uhlí sice v americké elektroenergetice stále vede, jenže břidlicový plyn dál zvýší tržní podíl ze současné čtvrtiny možná až na 31 procent v roce 2035, uvádí vládní Energy Information Administration (EIA).

Břidlicový plyn není jediným cenotvorným faktorem. Čína, největší spotřebitel a producent uhlí s podílem 45 procent, hodlá kvůli ochraně životního prostředí "zastropovat" spotřebu uhlí na čtyřech miliardách tun ročně. Bude preferovat domácí producenty, což uvolní kapacity dodavatelů pro "zbytek" světového trhu. Ztlumený růst v zemích velkých odběratelů, jako jsou Čína nebo Indie, recese v Evropě, nízká lokální poptávka po koksovatelném uhlí u ocelářů, to vše jsou faktory, které tlačí ceny dolů.

Osekat až na kost

Nízké ceny zatěžují ty domácí těžaře, kteří mají vysoké produkční náklady. Společnost OKD je vysokonákladovým producentem. Při produkčních nákladech kolem 80 eur na tunu a současných cenách energetického uhlí kolem 60 a koksovatelného kolem 100 eur na tunu je výsledek jediný, firma není schopna vytvářet volný cash flow a prodělává. OKD pálí hotovost jako tryskáč palivo při forsáži a tvrdá restrukturalizace je namístě. Je to nevyhnutelné.

OKD je přitom největším soukromým zaměstnavatelem v Moravskoslezském kraji s třinácti tisíci vlastních zaměstnanců. Pracovníci na šachtách si měsíčně vydělali průměrně 35 123 korun za těžkou a nebezpečnou práci.

Odbory kategoricky nechtějí přistoupit na snížení mezd, protože podle jejich vyjádření "jsou na hranici únosnosti". Ponechme stranou, že tohle je role odborů, dokonce i v situaci, kdy se v přímém přenosu dívají na vývoj světových cen. Lze podříznout i vlastní větev, obzvlášť bez kooperace s vlastníky. Razance snižování stavů jde samozřejmě po nechráněných "agenturních" pracovnících z Polska a ze Slovenska, jejichž počet se má snížit o třetinu, ačkoli snižovat se mají i stavy v administrativě a u technických profesí. Celková restrukturalizační opatření mají přinést 2,6 miliardy korun v letošním roce, přičemž nejde jen o propouštění, ale i o změnu produkčního mixu směrem k rentabilnějšímu koksovatelnému uhlí a změně celkového "podnikatelského modelu", podle něhož by se firma přeměnila směrem k "dodavateli řešení".

To jsou hezká slova pro investory, která je nutno konfrontovat s klesajícími cenami kontraktů koksovatelného uhlí ve světě, které pro třetí kvartál letošního roku padly čtvrtletně o dalších 10 až 15 procent, a obdobný vývoj je u energetického uhlí. Pro člověka, který nějaký tvrdý restrukturalizační případ zažil, jde v podstatě o hraniční kauzu. Můžete se dohodnout s odbory, ořezat náklady, kde se dá, uděláte výprodej na zásoby uhlí na skladě, prodáte všechna zbytná aktiva včetně Dolu Paskov nebo projektů v Polsku. Učiníte zkrátka všechno pro to, aby firma přestala prodělávat hotovost a dostala cash. Při současném vývoji cen na trhu energetického a koksovatelného uhlí to přesto nemusí stačit.

Máte ovšem jinou součást holdingu, v níž je 42 000 sporných bytů. To je také potenciální "cash" v řádu mnoha miliard. I ty, jak říká Zdeněk Bakala, jsou možná "zralé na obchod". Před skoro deseti lety transakce s Karbon Investem, kontrolujícím OKD, a následně s primární emisí matky OKD v podobě NWR přeměnila Bakalu z člověka s "net worth"v řádu stovek milionů korun, v miliardáře v dolarech.

Byl to skvělý příklad načasování, těžko najít v moderní české historii lepší, umělecké provedení nesoudit.

Tady a teď máme reverzní situaci, kdy investice prodělávají ve velkém stylu. Ve vypjatých situacích se lze zachovat vznešeně. To není ani v kapitalismu oxymóron, existují příběhy, které demonstrují schopnost noblesy bohatců téměř rituálně krásně.

Onu osudnou dubnovou noc roku 1912, když se potopil Titanic, přežilo 72 procent žen, polovina dětí, ale jen 19 procent mužů. Velcí boháči, a že jich bylo na palubě první třídy tehdy nejluxusnějšího parníku své doby mnoho, dalo přednost chudým, bezejmenným ženám a dětem. Včetně Johna Jacoba Astora IV., v té době údajně nejbohatšího člověka na světě, a zcela jistě nejbohatšího muže na lodi.

John J. Astor podle dobových svědectví zcela disciplinovaně uposlechl pokyn lodního důstojníka, že ani on nemůže doprovázet svoji devatenáctiletou těhotnou manželku ani přes její stav, neboť "ženy a děti mají přednost", pomohl jí do záchranného člunu a políbil ji na rozloučenou. Naposledy byl viděn, jak v klidu pokuřuje cigaretu s novinářem a spisovatelem Jacquesem Futrellem, vyčkávaje osudu.

Letos na Ostravsku nejde o životy, a nepůjde o ně ani napřesrok. Jde jen o ochotu lidí, kteří na jedné transakci vydělali miliardy, a teď mají příležitost se s částí nabytého bohatství rozloučit pumpováním hotovosti do podniku, například poskytováním podřízených půjček, které se pravděpodobně nikdy nevrátí. Je-li tomu tak, a bude to legitimní podnikatelské rozhodnutí, pak stále zbývá mnoho možností. Například můžete pomoci i zaměstnancům, kteří již nemohou zůstat "na palubě", třeba tím, že jim ty byty dáte za symbolickou cenu. Můžete se identifikovat s regionem, který vám dal vydělat, jakýmkoli jiným konkrétním investičním a rozvojovým počinem srovnatelným s inkasovaným výnosem. Můžete se samozřejmě také dívat, jak se s tím potýká "blbý a zkorumpovaný český stát", a investovat kdekoli jinde na této planetě, kde je výnos lepší.

Pozoruhodným a prokazatelným zjištěním ekonomickým geografů však je, že silné ekonomiky dovedou vzniknout i na velmi nepříhodných místech, pokud existuje silná vůle. Kdo by si před padesáti lety vsadil na Jižní Koreu?

Tehdy byla chudší než Ghana a bez lidí bez víry a silné vůle i talentu by se nedostala nikam.

Právně zcela nevymahatelná morální gesta mohou nejen reálně pomoci, ale také mohou obnovit legitimitu kapitalismu v Česku, nesrovnatelně účinněji než nářek nad zjevným úpadkem místních politických i obecně společenských mravů.

Jistěže něco podobného spácháte pouze, když jste stejný formát, jako byl kdysi John Jacob Astor. Nejbohatší člověk na palubě, který zdvořile ustoupil, aby nechal místo další dámě. "Mensch," řekli by v Brooklynu. Zkrátka muž na koni. Navíc už nic. Ostatně jsem přesvědčen, že bez srovnatelného osobního angažmá a příkladu mužů a žen tohoto typu se zde utopíme. Jako potkani.

Týdeník EURO 29/2013, 15.7.2013