V souvislosti s nadcházejícími jednáními o brexitu se neustále zdůrazňuje volný pohyb osob jako zásadní hodnota a priorita, jejíž zachování je třeba v Evropě za každou cenu udržet. Ve veřejném prostoru zakotvila představa, že volný pohyb je zkrátka dobro, a tak se všichni politici kolem nás zaklínají svou oddaností této údajné základní integrační svobodě a Britům vyhrožují, že jim odchod z EU pořádně ztíží, pokud zaměstnávání cizinců z EU na svém území zkomplikují.

Pojďme se trochu detailněji nad oním benefitem volného pohybu pracovních sil zamyslet. Je evidentní, že v reálu má tato svoboda podobné působení, jako společná měna. Všeobecný prospěch přináší v situaci, kdy existuje mezi obdobně rozvinutými ekonomikami. V takových případech dochází k benefitům, o nichž hovoří ekonomická teorie – zpružnění a obohacení trhu, snižování transakčních nákladů, urychlení růstu atd.

Problém nastává ve chvíli, kdy je volný pohyb pracovních sil zaveden mezi zeměmi s velmi rozdílnou ekonomickou a životní úrovní. Tehdy, podobně jako je tomu u měnové zóny v měnově neoptimální oblasti, volný pohyb pracovních sil vyvolává rozsáhlé, jednosměrné toky působící v dlouhém období deformace a přinášející silně negativní efekty. Přesně to se odehrává v dnešní EU. Otevření trhu práce původních členů EU pracovním silám z nových členských zemí zpočátku možná snížilo nezaměstnanost v postkomunistických zemích, ale tento krátkodobý pozitivní efekt vysoce převážila dlouhodobá negativa. Celé Pobaltí, Polsko, Rumunsko, Bulharsko, ale i Maďarsko a Slovensko jsou postiženy masivním odchodem statisíců lidí za prací do západní Evropy. Periférie EU se vylidňuje, zatímco její centrum zápolí s přílivem obtížně integrovatelných mas cizinců, zatěžujících navíc jejich přetížené sociální systémy.

Za prací odcházejí obvykle nejvzdělanější, nejschopnější mladí lidé v produktivním věku a jejich ztráta pro mateřskou zemi je většinou dlouhodobá nebo trvalá a je nenahraditelná. Kromě České republiky všechny nové členské země EU zažívají z tohoto důvodu prudký pokles obyvatelstva. V letech 1990 – 2015 klesl počet obyvatel Bulharska o 17,7 %, Rumunska o 14,6 %, Litvy o 21,4 % a Lotyšska dokonce o 25,4 %. Byly to téměř 2 milióny Poláků a statisíce dalších Východoevropanů, kvůli nimž trpělivost Britů s EU nakonec přetekla.

V jejich těžce poškozených mateřských zemích zůstávají masy důchodců závislých na kolabujících nefunkčních průběžně financovaných důchodových systémech, do nichž nemá kdo přispívat. Chybí specialisté, lékaři, absolventi škol ve svých zemích perspektivu nevidí a bez problémů odcházejí. Na Západě pak vykonávají podřadné práce za nízké, v jejich zemi ale královské mzdy. Konvergence životních úrovní mezi starými a novými členy EU se z řady příčin nekoná. Tak jako Schengen a volný pohyb pracovních sil, nepustily žilou litevskému a lotyšskému národu ani masové Stalinovy deportace na Sibiř. Šance na hospodářský rozvoj tento demografický vývoj a setrvalý odliv mozků a rukou dlouhodobě podvazuje.

Zvykli jsme si hovořit o migrační krizi pouze v souvislosti s přílivem migrantů z Blízkého východu a Afriky. Přitom ignorujeme migrační problém stejné, možná ještě větší dimenze, který vyvolává volný pohyb pracovních sil mezi zeměmi velmi rozdílné ekonomické úrovně a zrušení hranic uvnitř samotné EU. Volný pohyb pracovních sil prohlubuje nerovnosti, vyvolává napětí a rozbíjí EU stejně spolehlivě jako zpackané euro. Prioritou proto nemá být snaha o jeho udržení i za cenu konfliktu s odcházející Británií, ale postupné a racionální omezení volného pohybu pracovních sil v celé Evropské unii.

Echo24.cz, 6.4.2017