Předminulý týden se nesl ve znamení paniky z makroekonomických výsledků, které prezentoval Český statistický úřad. Přestože některé údaje jsou překvapivě slabší, než se čekalo, mnoho důvodů ke skutečné panice není. Pouze se naplňují konzervativní predikce, které byly přehlušeny debatou o schodku HDP a startem volební kampaně.

Kdo měl pravdu

Klíčový partner naší ekonomiky, tedy Německo, ve třetím čtvrtletí stagnoval. Týdeník EURO ve svých předchozích analýzách (EURO 3/2010) upozorňoval na riziko předčasného radování se z růstu největší evropské ekonomiky, neboť bylo těžké identifikovat jeho skutečnou podstatu. Pravda, růst německého exportního průmyslu by pro naši ekonomiku znamenal výrazný impuls a podporu vývozu, nicméně skutečnost byla evidentně jiná. Bohužel byl německý růst založen zejména na efektu státních intervencí do infrastruktury a spotřeby domácností, což se u nás projevilo pouze přechodným zlepšením v automobilovém průmyslu. „V krátkém čase se nemohou uskutečnit a projevit strukturální vlivy. Fiskální injekce jsou časově omezené a do budoucna neopakovatelné,“ upozorňuje prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl na skutečnost, že německé firmy na vládní zásahy nedokázaly navázat a nastartovat zdravý růst. Efekty německého šrotovného a vládních investic tedy vyprchaly a domácí autoprůmysl se vrací zpět do hloubky krize. A to s největší pravděpodobností ještě horší, než kdyby šrotovné vůbec neexistovalo. Efekt předzásobení vyluxoval automobilkám zákazníky na roky dopředu. Tento faktor zřejmě již přispěl k oněm chmurnějším výsledkům, než byly obecně očekávány. Dalším údajem, který překvapil některé analytiky, byl vysoký růst nezaměstnanosti. Atak hranice deseti procent byl však vzhledem ke zmíněným okolnostem logickým předpokladem. „Vzhledem k přetrvávajícímu nedostatku zakázek u většiny tuzemských firem a nízkým investicím do výroby se nedá v nejbližších měsících očekávat obrat k lepšímu,“ komentoval situaci mluvčí Svazu průmyslu a dopravy Milan Mostýn.

Neutěšená přítomnost

Vysoká a stále rostoucí nezaměstnanost, bezradnost politiků a zvyšování daní dávají dohromady pokles spotřebitelské poptávky. Ten se projeví propadem maloobchodních tržeb, které sice mezi listopadem a prosincem vzrostly o 1,8 procenta, avšak ve skutečnosti byl pokles v listopadu pouze výraznější než v prosinci, a to i při započtení předvánočních nákupů. Tržby ve službách už meziročně klesly o 9,3 procenta. Další zvyšování míry nezaměstnanosti, minimální růst mezd a nižší ochota bank k poskytování úvěrů budou logicky spotřebitele v nákupech brzdit. Shrneme-li to, dvě třetiny ekonomiky stagnují v exportu a zbylá třetina klesá ve spotřebitelské poptávce. Není se tedy proto čemu divit, že Česká národní banka pro letošní rok zhoršila odhad vývoje deficitu veřejných financí o celý procentní bod na minus 5,9 procenta HDP, tedy na absolutní hodnotu kolem 190 miliard korun. Nad rámec schváleného rozpočtu zadlužíme zemi dalšími miliardami kvůli výpadku přímých i nepřímých daní a růstu nezaměstnanosti. „Celý letošní rok se bude nést v podobném duchu jako ten loňský, přestože propady tržeb nebudou již tak razantní,“ řekl analytik Komerční banky Miroslav Frayer. Tolik tedy k očekávanému oživení.

Daňové peklo

Ekonomická tryzna pokračuje vládními kroky, které připomínají automobilového závodníka, jenž ve snaze jet co nejrychleji šlape tvrdě na brzdu. Experiment se zvýšením daní v klesající ekonomice se už začal projevovat na spotřebitelské poptávce, nicméně jeho dopady mohou být daleko horší, pokud hrátky s růstem přímých i nepřímých daní budou pokračovat. Je sice pravdou, že deficity veřejných financí jsou tragické a rostoucí tempo zadlužení zemi posouvá k riziku bankrotu, avšak jakákoliv tolerance vládních kroků tímto směrem nyní musí ve světle informací z Německa okamžitě skončit. A to přesto, že se nám již dostalo varování v podobě neúspěšné emise státních dluhopisů, které za navržených podmínek nikdo nechtěl koupit. Dokud se nepodaří obnovit růst, nepůjde zejména daňovými prostředky nic dělat ani s dluhem. O to nebezpečněji nyní vyznívá další snaha o stanovení termínu přijetí eura. Maastrichtské kritérium o maximálně tříprocentním deficitu státního rozpočtu znamená dlouhodobou úsporu celých tří procent HDP, tedy přibližně sta miliard korun, a to bez přínosu krátkodobých opatření, jako byly zmražené platy, dividendy ČEZ, ořezání „černých duší“ na ministerstvech a podobně. Existují sice kroky, které by oněch sto miliard dokázaly ročně uspořit, avšak jsou proveditelné pouze ve střednědobém horizontu (viz EURO 3/2010). Nikoliv během tří let. Za tak krátkou dobu je plnění „Maastrichtu“ možné dosáhnout jen drastickým zvýšením necyklických nepřímých daní, což by pro naši ekonomiku v současné kondici bylo stejně zdravé, jako výpadek proudu pro pacienty na jednotce intenzivní péče. Vize budoucnosti je o to děsivější, že právě v této době startuje volební kampaň. Prvním pokusům o rozcupování zbytků erární pokladny se sice podařilo zabránit, nicméně riziko se s blížícím se termínem voleb bude neustále zvyšovat.

Konec tunelu

Přesto všechno lze předpokládat, že mezera mezi koncem vládních intervencí a nastartováním německého exportu nebude dlouhá. „Myslím, že německé firmy už získávají nové zakázky v Číně, což by se mělo pozitivně projevit. Naše ukazatele říkají, že byznys se začíná hýbat,“ říká Claudia Rollerová, členka představenstva hamburského přístavu, který je výrazným indikátorem pohybu zboží. Pozitivní zůstávají stran blízké budoucnosti vývoje v Německu i finanční instituce. Jejich stanoviska potvrzují údaje o růstu německého exportu z prosince. Nyní je třeba jen doufat, že skončení tamních vládních intervencí neudusí náznaky oživení a naše firmy přežijí daňové experimenty do doby, než na Německo navážou kontakt.

Týdeník EURO 8/2010