Většina dnešních ekonomických plánů pro boj s hospodářskou krizí sleduje jeden hlavní cíl: zachovat dosavadní způsob života lidí i podniků, tedy zachovat jejich ekonomické návyky. Otázkou je, zda je tento cíl správný. Ekonomické týmy neověřují žádným sociologickým výzkumem, co si vlastně lidé opravdu přejí, neberou v úvahu hypotézu, že by se jejich chování mohlo či mělo v reakci na krizi měnit, byť existuje řada signálů, které takovou změnu chování naznačují.
Jak známo, dnešní hospodářská krize je především krizí důvěry. Je otázka, zda ji lze obnovit jen tím, že stát napumpuje peníze do bank a podniků. Stres z nejisté budoucnosti a pochybnosti o účinnosti protikrizových plánů mohou mít velký vliv na to, jak budou vypadat sebezáchovné reakce lidí. Je to problém, který přesahuje teorie o tržní ekonomice. Nedůvěra však také může mít pozitivní efekt: podněcuje tvořivost a hledání vlastních řešení. Jaká by tedy měla být odpovědná reakce na krizi a co je podmínkou zrodu nové důvěry?
Politická rizika
Je správné, že se politika u nás otevírá expertním hlasům, nejsem si však jist, že ekonomové a manažeři velkých korporací jsou ti praví zvěstovatelé nové důvěry – oni totiž mají diagnostikovat příčiny problémů, jichž byli součástí. Nejsem si jist, zda mají volat po posílení funkce státu ti, kdo nejprve krizi neviděli, pak ji viděli jako důsledek nadměrné státní regulace a nakonec sami usedli do křesel vládních poradců jako spolutvůrci nové aktivní role státu.
Podíváme-li se na důvěryhodnost hlavních institucí státu a na schopnost českých politiků spolupracovat, nelze se divit, že mnoha daňovým poplatníkům se řine po zádech pot při představě, že česká politika se chystá k mimořádným zásahům. Slyší, že to bude drahé, a ze zkušenosti vědí, že to bude ještě dražší.
Jaká jsou politická rizika dnešní situace? Dopady krize se již projevují v některých regionech, česká expertní komunita i politika však reaguje s velkým zpožděním. Mezitím se postižení lidé adaptují způsobem sobě vlastním. Pokud lidé nepřijmou navržená politická řešení s důvěrou (třeba jen proto, že jejich účinek pocítí příliš pozdě), budou ohrožené skupiny i regiony pokračovat ve spontánní krizové adaptaci. V takovém případě hrozí, že se nedůvěra občanů v politické elity – beztak oslabená už před krizí – prohloubí a otevře se prostor pro extremistickou politiku. Bude se smát někdo třetí vzadu?
Ať už ekonomové vymyslí a vláda prosadí cokoli, uplatňovat to bude stát a samosprávné orgány v krajích či obcích – od zákonů až po nejrůznější dotace. Je ale naše administrativa schopna unést zátěž, kterou na ni stát se svými protikrizovými balíčky naloží? Stačí se jen podívat na rvačku mezi státem a krajskou samosprávou kvůli vybírání zdravotních poplatků přikázaných zákonem.
Hrozivým příkladem je také zadrhnutí peněz ze strukturálních fondů EU. Jejich objem mnohonásobně přesahuje to, co si můžeme jako stát půjčit, ale z plánované částky 700 miliard jsme vyčerpali asi tři procenta. Ničíme dobré projekty pro formální hlouposti, zbavujeme aktivní lidi chuti něco dělat, k smrti ukontrolujeme ty, kdo měli smůlu a podporu získali.
Dnešní hospodářská krize je především krizí důvěry
Neschopnost státu řídit složitější projekty se ukazuje i ve způsobu, jakým řídí veřejné soutěže a tendry. Tím, že nesmyslně trvá na nejnižší ceně i na úkor kvality, vydává se do rukou amatérů z laciných končin. Kromě toho jsem na vlastní kůži zažil, jak funguje rušení tendrů po předání nabídek – jediná interpretace, která se nabízí, je manipulace, ne-li korupce.
Pokud tedy opravdu mizí ze světa modla liberalismu „méně státu“ (kterou zpravidla hlásali státem placení liberálové), pak je na místě otázka, jak výkonný a funkční je stát, kterému dnes svěřujeme do rukou obrovskou odpovědnost a velké peníze. Změní se výběrová kritéria a způsob čerpání a řízení strukturálních fondů? Bude protikrizový balíček provázen razantní protikorupční agendou? Pokud ne, pochybuji o jeho šancích.
Nové paradigma
Historické paralely jsou velice ošidné a nechci být nefér, ale urputná snaha udržet či obnovit model ekonomiky založené na spotřebě, neschopnost představit si, že by se věci mohly vyvíjet jinak, připomíná mentální stav Evropy před pádem železné opony. Nedovedla si její pád představit, a přece se to stalo. Nestojíme nyní v podobné situaci? Nestojíme před výzvou využít krize k přemýšlení o novém způsobu života a modernizaci společnosti namísto toho, abychom tvrdošíjně bránili ekonomický status quo? Máme na takové představy vůbec chuť a kuráž, originální myšlenky a odvážné sociální skupiny? Nic z toho nevíme, a přitom bychom to vědět potřebovali.
Vzpomínám si, jak mne těšilo na oné často diskutované konferenci v Kolodějích z února 1990, kde se rozhodovalo o budoucí transformaci, ukázat sociologický výzkum z ledna 1990, z něhož bylo jasné, že česká i slovenská společnost mají chuť do razantních změn a nechtějí kompromisy reformního socialismu, ale plnou demokracii, svobodný trh a soukromý sektor. Věděli jsme tehdy, jak budou občané reagovat, jednat a jaké změny ve svém životě i v ekonomice chtějí. To byl kapitál, na kterém mohla česká transformace tehdy stavět. A možná byla chyba vložit ho pouze do rukou ekonomů, protože transformace mohla být méně nákladná a více spravedlivá. Privatizace politického kapitálu důvěry se i u nás proměnila do privatizace zisků z transformace a socializace náhrady škod a tunelování.
Dnes jsme v situaci, kdy dáváme svou budoucnost opět do rukou ekonomů, ale nevíme, kam by mohla či chtěla směřovat samotná česká společnost. Co bude rozhodovat, nemáme-li znalosti? Zřejmě opět jen ekonomická doktrína a mocenské předpoklady k jejímu prosazení. Možná i proto se mezi pozvanými neobjevil žádný sociolog, psycholog, politolog ani právník. Ekonomie se u nás v posledních dvaceti letech pěstovala převážně jako apologetika politiky, bez vůle po autonomní kritické analýze. Nyní se posunula až k hranici víry, vzdaluje se skutečné dynamice společnosti a není schopna korigovat představu o životě na dluh, o stále vyšší spotřebě – energií počínaje a bulvarizovanými médii konče.
Z toho plyne, že pravděpodobnost chybných rozhodnutí politiky je srovnatelná s obdobím české privatizace a bankovního socialismu. Lze se nadít, že to opět bude „drahé“. Velmi rád bych se mýlil.
Publikováno v týdeníku Respekt