EKONOMIKA: Nerezignujme zcela na silný stát
Ve čtyřsektorové, tedy v reálné ekonomice, je stát neodmyslitelným hráčem na trhu stejně jako domácnosti, firmy a zahraniční subjekty. Role státu se mění v čase dle aktuální potřeby. Vystupuje jak v roli kupujícího, tak v roli zákazníka. Svými intervencemi pomáhá narovnat situace, ve kterých dochází k tržním selháním. To je charakteristické nesprávným rozdělováním zdrojů. Může k nim dojít například v souvislosti s existencí monopolů (oligopolů) nebo tichých kartelových seskupení, kdy silní účastníci na trhu znemožní vstup nových subjektů na trh. Samotná neviditelná ruka trhu situaci změnit nemůže, neboť neexistuje jediný subjekt s dostatečnou tržní silou, který by kartel porazil nabídkou lepších podmínek. Bohužel nelze, a to obzvláště v silně korupčním prostředí, vyloučit variantu, kdy je součástí kartelové dohody sám stát.
Dalším ilustrativním příkladem selhání trhu může být případ, kdy firma A vyrábí produkt, při jehož produkci dochází ke znečištění životního prostředí. Firma však dosahuje ohromných zisků a kdyby například investovala do čističky, tak by její zisky klesly. I tady musí dojít k administrativnímu zásahu, aby byla negativní externalita potlačena. Může být zvolena forma sankce při vyšší než povolené produkci nebo různé daňové zásahy a kontroly. Nebo naopak může stát různými způsoby podpořit konkurenci, která je schopna vyrábět bez negativních externalit. Na těchto zcela bazálních případech lze jednoduše ilustrovat nemožnost abstrahování státu z tržní ekonomiky.
Vliv státu může být samozřejmě také negativní. Tedy v situaci, kdy zasáhne špatně v chybném domnění o správnosti své intervence. V podstatě k tomu může dojít v obou zmíněných příkladech s tím, že se posléze ukáže, že jich nebylo třeba. To je už ale nevyloučitelné riziko. Stejné riziko podstupuje jakákoliv soukromá firma při volbě své obchodní strategie.
Vláda jako aktivní hráč a dohlížitel zapůsobila také nedávno v USA, kde musela zachraňovat jednu banku za druhou a masivní monetární expanzí zachraňovat likviditu. Bylo to řešení, které zřejmě přinese ještě nemalé problémy, ale bez něj by byla situace s velkou pravděpodobností ještě horší a došlo by k naprostému pádu poptávky na trhu a likviditi.
Roli spasitele měl sehrát náš stát právě v současném období krize, kdy měl růst význam velkých zakázek a mohlo dojít k rozpuštění dřívějších naakumulovaných úspor. Kdyby ovšem nějaké byly. V dobách výrazné konjunktury Česká republika bohužel utrácela a teď už na útraty nemá. V tom lze spatřit zásadní chybu dřívějších levicových vlád, které praktikovaly expanzi v dobách, kdy mohly našetřit rezervy pro dnešek, a v podstatě tak zdefraudovaly keynesiánství. Zřejmě na hodně dlouho.
Zcela jistě je nutné s postupným úbytkem zdrojů omezovat sociální výdaje, či je směrovat daleko adresněji než doposud. Nabízí se možnost vyplácet dávky státní podpory výměnou za aktivizaci příjemce, který se musí pro příjem dále vzdělávat či rekvalifikovat. V souvislosti s úbytkem zdrojů je proto nutné přijmout fiskální reformy jako fakt. Nicméně by nebylo dobré rušit veškeré transferové platby bez ohledu na jejich význam. Vznikající koalice avizuje rozsáhlé škrty právě v transferech, kterým vyčítá jejich nákladnost a vliv na deficit. Zamysleme se však, zda lze vše takto jednoduše „škrtnout“. Za transfer, který je naprosto „nezrušitelný“, ať už je jakkoliv nákladný, lze považovat například vyplácení sirotčích důchodů, při kterých stát přebírá (ekonomickou) úlohu rodiče a snaží se zaopatřit a poskytnout určitou kupní sílu jedinci, který by sám na trhu neměl šanci obstát. Nebo lze zajít při reformách až tak daleko a krom rušení či redukcí některých důchodů ustoupit i od vyplácení takto významné dávky? Nelze předem odhadnout, jak daleko v chystaných reformách zajdeme.
Zamysleme se také nad tím, proč nejen u nás došlo ke krizi konceptu „státu blahobytu“. Je to dáno samotnou jeho existencí, která vede k úpadku či je viníkem úpadek tvůrčí síly ekonomik charakterizovaný koncem jedné, zatím poslední, Kondratěvovy vlny (zhruba padesátiletý cyklus) započaté masivním rozvojem techniky a znalostí v důsledku výzkumu a vývoje během druhé světové války, jehož poznatky pak byly použity v civilním životě? Přikláním se spíše ke druhé variantě, kdy nedostatek inovací a poznatků vede ve svém důsledku k nemožnosti nových investic a recepty na řešení krizí se omezují na pouhé přelévání financí ve snaze zabránit kolapsu na finančních trzích a vytvoření umělé poptávky čili léčení důsledků místo příčiny. Nicméně viníkem není, jak se možná brzy ukáže, potenciální rozhazovačnost levicových vlád, ale všeobecný nedostatek invence. Neviňme proto ze všeho silný stát.
