EKONOMIKA: Neplnění fiskálních kritérií v eurozóně

Je dnešní světová hospodářská krize tak vážná, že se dnešním problémům společné měny euro, a zejména některým ji užívajícím zemím, prostě v žádném případě nebylo možno vyhnout? Nebo je situace přece jen poněkud složitější a vymlouvat se na globální recesi není možné?

Maastrichtská smlouva

Nejprve připomeňme, že Maastrichtská smlouva z roku 1992 sice celkem přesně definuje, za jakých podmínek může členský stát EU vstoupit do měnové unie, ale nijak blíže nevymezuje podmínky, za nichž se v ní může udržet. Mezinárodní smlouva tedy nepřipouští tu alternativu, že by další neplnění nebo i závažné porušování těchto podmínek mohlo vést až k opuštění jednotné měny ani neobsahuje účinnou smluvní hrozbu vyloučení dané země z užívání jednotné měny.

Toho si jsou členské země eurozóny dobře vědomy. Podívejme se nyní na to, jak plnily v posledních 11 letech obě klíčová, a dnes tak často připomínaná fiskální kritéria: poměr schodku veřejných financí k HDP (limit 3%) a poměr veřejného dluhu k HDP (limit 60%.) Pokusme se tedy odlišit, co se již v eurozóně stalo dlouhodobějším trendem a co je jen krátkodobým výkyvem v důsledku nepříznivé fáze ekonomického cyklu.

Do eurozóny zkratkou

Obecně se má za to, že existují jakási tvrdá “maastrichtská“ konvergenční kritéria, a že tedy v případě samotného vzniku eurozóny, o čemž bylo rozhodnuto v květnu 1998, musela být až na vzácné výjimky tato kritéria splněna. Pokud by ale nebylo možno použít druhou, měkčí alternativní formulaci příslušného článku Maastrichtské smlouvy, eurozóna by podle maastrichtského projektu nemohla vzniknout vůbec, protože až šest zemí z minimálního počtu jedenácti zakládajících nesplňovalo kritérium veřejného dluhu (maximálně 60% k HDP.)

Pouhé jedno meziroční snížení (z roku 1996 na rok 1997) pak v roce 1998 stačilo Evropskému měnovému institutu k tomu, aby zkonstatoval, že se u Belgie, Irska, Itálie, Portugalska, Rakousko a Španělska dluh „dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k doporučované hodnotě.“ Ekonomický smysl však mohl mít ale naopak závazek, že toto snižování bude v příštích letech pokračovat i nadále, definice cílového stavu (dokdy se dosáhne jakého procenta,) mechanismus vymáhání tohoto závazku, sankcionování dané země při neplnění slíbeného a podobně.

Dlouhodobý trend

Z tabulek je dobře zřejmé, že Řecko nikdy neplnilo během svého členství v eurozóně ani jedno z těchto dvou fiskálních kritérií: veřejný dluh k HDP mělo přibližně na úrovni 100% vždy již od roku 1998, přičemž průměrný řecký schodek v letech 2000 – 2009 je 6,13%, tedy více než dvojnásobek „povoleného.“ Na příkladě Řecka je pak dobře vidět dlouhodobou nemohoucnost orgánů EU proti progresi ve vývoji deficitů: i v relativně konjunkturálním a růstovém období let 2007 a 2008 byl řecký schodek veřejných financí k HDP 5,1% v roce 2007 a 7,7% v roce 2008.

To, co bylo při vzniku eurozóny v roce 1998 některým zemím odpuštěno u dluhového kritéria, ale v průběhu následujících deseti let napraveno a zlepšeno nebylo.

Týká se to většiny zemí (výjimkou je Irsko a Španělsko), pro něž byla při vzniku eurozóny v roce 1998 použita „měkká alternativa“ a kterým bylo toto neplnění odpuštěno: Portugalsko přes zlepšení v prvních letech od roku 2005 opět přesahuje šedesátiprocentní hranici, Itálie v letech 1998 – 2009 ani jednou nepoklesla pod 103%, Belgie snížila ze 117,4% v roce 1998 na 84,2% v roce 2007, Rakousko s jedinou těsnou výjimkou v roce 2007 se po celou dobu 1998 – 2009 pohybuje v rozmezí 62,2 až 67,2 procent. Celá eurozóna jako celek nikdy v období 1998 až 2009 s průměrem za toto období 70% dluhové kritérium nesplňovala.

Střednědobý trend

Klíčové je ale posouzení vývoje u dvou nejsilnějších zemí eurozóny, Francie a Německa: kontinuálně počínaje rokem 2003 obě tyto země zároveň soustavně (a jednoznačně) neplní 60% dluhové kritérium, Přičemž Německo za Schröderových sociálnědemokratických vlád v letech 2002 až 2005 navíc neplnilo tříprocentní deficitní kritérium, a Francie toto kritérium neplnila v letech 2002 – 2004 (prezident J. Chirac, premiér J.-P. Raffarin) a ani v roce 2008.

Tímto je možno vysvětlit, že politická vůle k jakémukoliv přísnějšímu nahlížení na deficity a dluhy byla výrazně komplikována tím, že k tomu nemohly mít z dobře pochopitelných důvodů žádnou motivaci dvě nejsilnější země eurozóny. Nakolik jsou veškerá nápravná a sankční opatření rozhodována Radou, čili na základě politického hlasování, bylo vždy v minulých letech možno dohodnout takové vzájemné směny, obchody, ústupky a podobně, že několik zemí nebylo nuceno ani po letech tato konvergenční kritéria plnit, zejména kritérium dluhové.

Cyklický výkyv

Naproti těmto dlouhodobým či střednědobým trendům lze vidět příklad Španělska, které má velmi citlivou ekonomiku, dlouhodobě vysokou nezaměstnanost, a přesto svou zadluženost dokázalo kontinuálně snižovat ze cca 70% v roce 1996 na 36,2% v roce 2007. Na tuto zemi však dopadla velmi tvrdě světová ekonomická krize, meziročně se mezi léty 2008 a 2009 jeho schodek veřejných financí k HDP téměř ztrojnásobil: z beztak vysokých 4,1% se zvýšil na 11,2%.Obdobná situace cyklického výkyvu je u Portugalska, kde se meziročně mezi 2008 a 2009 jeho schodek veřejných financí k HDP více než ztrojnásobil: z 2,8 % se zvýšil na 9,4%. Mezi důsledky ekonomického cyklu pak patří i to, že se rovněž celá eurozóna ukázala v souvislosti se světovou hospodářskou krizí jako velmi křehká: meziročně se mezi léty 2008 a 2009 její schodek veřejných financí k HDP více než ztrojnásobil: z 2,% se zvýšil na 6,3%.

Zcela paradoxně pak může toto srovnání vycházet při posouzení jiného krátkodobého, meziročního výkyvu. Kritérium 60% poměru veřejného dluhu k HDP při vstupu do vznikající eurozóny neplnilo v roce 1998 hned šest zemí ze zakládajících jedenácti: Rakousko, Belgie, Irsko, Itálie, Portugalsko, Španělsko. Všechny tyto země však dosáhly meziročního snížení procenta veřejného dluhu k HDP mezi rozhodujícími léty 1996 a 1997 (od 6,4% u Irska po 1,3% u Španělska.) Toto meziroční zlepšení jim pak umožnilo vstoupit do vznikající eurozóny již k 1. 1. 1999. Jak si na tom stojí tyto země dnes a jak na tom byly v uplynulých 11 letech svého členství v eurozóně, můžeme vidět z tabulky.

Dnes nepředstavitelné

Dnes by to bylo zcela nemyslitelné, ale v okamžiku vzniku eurozóny se považovalo za splnění fiskálních kritérií i to, že se tato procenta „uspokojivým tempem“ snižovala, přestože výrazně, a v případě veřejných dluhů Belgie a Itálie více než dvojnásobně, jejich hodnota převyšovala šedesátiprocentní hranici. Tento morální hazard pak ovlivnil eurozónu natrvalo: po přijetí těchto neplnících zemí se jejich vůle k nápravě snižovala, přičemž zlozvyk žití na dluh a překračování fiskálních konvergenčních kritérií se rozšířil i na Francii a Německo a tím se takto vzniklá eurozóna stala celkově velmi křehkou a nestabilní vzhledem k vnějším ekonomickým podmínkám.

Týdeník EURO 29/2010

Autor je poradce prezidenta republiky