EKONOMIKA: Neoliberalismus a neúprosná logika trhu
„Kdybychom použili nemodifikovaná, ničím nebrzděná pravidla mikrokosmu (tj. malé skupiny či tlupy, nebo, řekneme, své rodiny) na makrokosmos (naši širší civilizaci) … zničili bychom jej. Kdybychom měli vždy uplatňovat pravidla rozšířeného řádu v intimnějších seskupeních, rozdrtili bychom zase je. Musíme se tedy učit žít ve dvou světech zároveň.“
Ve světle výše uvedeného citátu se Baršova kritika zdá být stěží obhajitelná.
Klasický liberalismus: dobrovolnost versus donucení
Klasičtí liberálové kategoricky odlišují především dvě základní sféry: (1) oblast, která je založena na dobrovolnosti a souhlasu všech zúčastněných (například manželství, spolková činnost – tzv. občanská společnost –, nebo oboustranně výhodné směny na trhu), a (2) oblast, která je financována z daní, tedy je koneckonců založena na donucení. Prosazuje-li klasický liberál například to, aby filmová tvorba nebyla dotována státem, nýbrž byla financována čistě z dobrovolných příspěvků, nikterak to neznamená, že si přeje anebo že výsledkem nutně musí být, že filmová tvorba bude zcela „kolonizována“ trhem, tj. že se napříště bude řídit pouze ziskovými zřetely. Dobrovolný příspěvek na filmovou tvorbu totiž nemusí mít jen podobu tržní ceny, kterou za zhlédnutí filmu zaplatí divák. Zrovna tak může vzniknout síť soukromých nadací, které budou provozovat systematický fundraising a shromáždí od dobrovolných dárců či sponzorů dostatečné zdroje k tomu, aby průběžně přispívaly na slibné filmové projekty, které by si samy na sebe nevydělaly. Z liberálního pohledu jsou oba tyto dva způsoby financování kinematografie stejně legitimní.
Chce-li tedy klasický liberál, aby se ta či ona služba přesunula ze sféry donucení do sféry dobrovolnosti (např. financování kinematografie), vůbec to neznamená, že dotyčná služba musí být podřízena „neúprosné logice trhu“. Ostatně, co se týče půvabného sousloví „neúprosná logika trhu“, jedinou skutečně „neúprosnou logikou trhu“ je, že firmy musí na svobodném trhu nabízet takové zboží či služby, které jsou spotřebitelé ochotni si koupit, tj. od něhož si slibují čistý nárůst jejich blahobytu. Kdyby drtivá většina spotřebitelů měla ráda tytéž „umělecké filmy“ jako vystudovaní filmoví vědci, netočila by komerční filmová studia to, co někteří jedinci s pohrdáním označují za „odpad a škvár“, nýbrž by pochopitelně natáčela takové filmy, jaké si spotřebitelé přejí, tj. „umělecky hodnotné“ filmy.
Základní protinámitkou bývá tvrzení, že lidé až na pár výjimek nejsou natolik „osvícení“, aby „umělecky hodnotné“ filmy dobrovolně podpořili z vlastní kapsy. Z toho důvodu jsou prý nezbytné státní dotace kinematografie, protože jinak by vznikaly jen filmy pro „masového diváka“, který má „pokleslý vkus“. Tento sled argumentů je však fakticky rovnocenný následující argumentaci: „Mám rád filmy typu X. Diváci však filmy typu X mají rádi málokdy (tj. dobrovolně by natáčení podobných filmů nepodpořili). A proto je zapotřebí, aby tvorbu filmů typu X dotoval stát.“ Osobně to považuji za asi tak stejně pádný argument, jako kdybych já prosazoval státní dotace svých oblíbených kapel Portishead a Front 242 jenom proto, že se mi líbí daleko více než běžnému posluchači.
Dlužno nadto dodat, že inovativní hudební skladatelé – například Mozart a Beethoven – byli již ve své době u širokého okruhu posluchačů populární. Totéž platí i o kvalitních dramaticích – ať již Shakespearovi, nebo G. B. Shawovi – jejichž hry navštěvovalo velké množství diváků a dosáhli i finančního úspěchu. Zřejmě tedy vkus běžného diváka či posluchače není až tak tragický, za jaký jej „kulturní elity“ prohlašují.
Nezávislý neziskový sektor
Konečně, je pozoruhodné, že Pavel Barša sice brojí proti (neexistující) „kolonizaci“ nezávislého neziskového sektoru trhem, ale zcela ignoruje daleko nebezpečnější a aktuálnější hrozbu, totiž kolonizaci neziskového sektoru státem. Co je to proboha za nezávislý neziskový sektor, když je řekněme z 90% závislý na státních dotacích? Ve skutečnosti potom nejde o žádný nezávislý sektor, ale o jakousi prodlouženou ruku státu. Nevyhnutelným důsledkem je i to, že stát si čím dál silněji a podrobněji diktuje, jakým konkrétním způsobem budou dotovaná nezisková sdružení vykonávat svou činnost – například prostřednictvím stále detailnějších (a nesmyslnějších) jednotných standardů. Stát tudíž činnost neziskových sdružení brutálním způsobem homogenizuje. Místo aby různá sdružení experimentovala s odlišnými přístupy k řešení toho či onoho problému, kvůli dnešním povinným standardům de facto všichni dělají všechno stejně. Stát si takový diktát může dovolit právě proto, že je dnes dominantním zdrojem jejich financí. Ostatně, i sám Pavel Barša si určitě všimnul, že když úředníci jeden rok prohlásí za „rok rovných příležitostí“ (bez ohledu na to, co je v praxi opravdu potřebné), skoro všechny sociální neziskovky se najednou začnou zaměřovat na „boj proti diskriminaci“. Následující rok vrchnost naopak označí třeba za „rok práv seniorů“ a – ejhle! – všechny neziskovky se náhle začnou soustředit na ochranu práv seniorů. Nezlobte se na mě, ale takhle si nezávislý a svébytný neziskový sektor skutečně nepředstavuji.
