Evropská centrální banka zveřejnila šokující analýzu, podle které jsou německé domácnosti nejchudší v celé eurozóně. Způsob prezentace hrubých dat ale bohužel řadu věcí zkresluje. Víc než k pochopení rozdílů tak zpráva nakonec může přispět k vyhrocení současné debaty ohledně solidarity mezi severem a jihem.

Problémů při porovnávání bohatství napříč eurozónou není málo. Mezi jednotlivými zeměmi existují například velké rozdíly ve vlastnictví bytů. VNěmecku je podíl vlastnického bydlení jeden z nejnižších v eurozóně. Němci ale častokrát využívají výhodných regulovaných nájmů, o kterých se jejich jižním sousedům může jenom zdát. To v porovnání čistého soukromého majetku samozřejmě vidět není. Bohatství v nemovitostech je přitom navíc v řadě periferních domácností čistě iluzorní. Je financováno dluhem, jehož hodnota zůstává fixní, zatímco ceny nemovitostí setrvale padají. Ve Španělsku například ceny nemovitostí od roku 2010 (ze kdy pochází šetření ECB) spadly skoro o 20 procent a jejich pád dál pokračuje.

Míchání hrušek s jablky

Dalším problémem je skladba domácností. Německé jsou suverénně nejmenší ze všech sledovaných zemí - čtyřicet procent z nich je jednočlenných. Porovnání se Španělskem, kde má skoro třicet procent domácností více jak čtyři členy, by nebylo nic než míchání hrušek s jablky. ECB s problémem naložila tak, že jmění domácností ztotožnila se jměním nejbohatšího jedince. To je ale poměrně velký problém. Kupříkladu ve Španělsku typicky dobře zajištěný člen rodiny s vysokým příjmem a jměním sponzoruje několik dalších znatelně chudších členů rodiny. Rozdíly ve velikosti jmění uvnitř převážně jednočlenných německých domácností samozřejmě tak vysoké nebudou. A tak by se ve výčtu problémů dalo pokračovat dále.

ECB budiž ke cti, že na většinu těchto nedostatků upozorňuje. To ale nevysvětluje, proč přes veškerá varování o (ne)srovnatelnosti údajů mezi jednotlivými zeměmi nakonec nesourodou skupinu dat s klidem publikovala v jedné tabulce. Tato tabulková nebo grafická interpretace je jednoznačně zavádějící. Je to škoda. Citlivější prezentace sebraných dat mohla pěkně nastartovat debatu o mezích solidarity uvnitř eurozóny. Takto ale i seriózní deníky jako The Wall Street Journal ze zprávy udělaly velký titulek o chudých Němcích. Tato zjevná absurdita těžko může cokoliv nastartovat. Evropa se přitom v dnešní krizi těžko vyhne debatě hodnotící meze solidarity. Tuto otázku za Brusel nezodpoví žádný úředník ani hodnotově neutrální výpočty Mezinárodního měnového fondu, kreslící do písku udržitelné dluhové trajektorie. Těžko ale startovat debatu na základě tak provokujících materiálů.

LN, 15.4.2013

Autor je hlavní ekonom Era Poštovní spořitelny