Ačkoli se v souvislosti s resortem zemědělství často hovoří o politickém vlivu agrární či myslivecké lobby, disponuje dnes v praxi největším potenciálem vlivu lobby lesnická. Skryté za kritikou tendrů na zakázky pro státní podnik Lesy České republiky (LČR) přitom na první pohled lesnictví a dřevozpracující průmysl jako prostředí pro politickou lobby nevypadají.

Kritika je totiž vždy jaksi logická, neboť v tuzemském podnikatelském prostředí není dostatek etiky pro uznání vlastní porážky, takže firmy neúspěšné v tendrech dostanou vždy dostatek mediálního prostoru k obhajobě. To postupně vyústilo do situace, v níž je jakákoli aktivita státu - tedy Lesů ČR a ministerstva zemědělství - napadena, zpochybněna, zkritizována a zavržena. I kvůli tomu LČR nevyvíjejí téměř vůbec žádnou aktivitu v oblasti strategie dřevozpracujícího průmyslu do budoucnosti, ačkoli jsou dominantním vlastníkem lesních porostů v ČR a dominantním obchodníkem s dřevní hmotou.

Pasivita státních lesů pak jen otvírá další prostor pro aktivity v lesnictví působících nátlakových skupin. To vede k postupující krizi celého oboru, který se vyčerpává konstruováním pomluv, soudy, arbitrážemi a neustálými personálními čistkami.

Co s tím? Odpolitizovat!

Podstatou všech minulých, současných a jistě i budoucích problémů týkajících se činnosti LČR a obecně atmosféry v oboru je přitom příliš velká role státu, a tedy vysoká závislost podnikatelských firem a jejich skupin na rozhodnutí státních úředníků a politiků. Právě intervence politiků do problematiky lesnictví je ovšem činností, která oboru nejvíce škodí.

Kvůli tomu dospěla situace do stavu, kdy lesnická lobby v praxi přerostla státu přes hlavu, a to paradoxně přesto, že stát hraje kompetenčně (ne však koncepčně) v tomto odvětví zásadní roli. Nebo vlastně právě proto.

Jednotlivé lesnické firmy jsou totiž přes osobní kontakty napojeny na jednotlivé politické strany, přičemž rozložení sil je v zásadě rovnovážné. To paralyzuje jakékoli kroky kohokoli, a pro jakéhokoli politika znamená snaha o nějakou změnu dokonce riziko politické existence. Své o tom ví jak někdejší sociálnědemokratický ministr Jaroslav Palas, tak současný ministr Petr Gandalovič, bez ohledu na to, zda nabídli správné, špatné nebo žádné řešení.

Kritizovat je možné vždy. Má-li se tato situace změnit, musí se obor maximálně možně odpolitizovat. To by například bylo možné jiným než stávajícím systémem kompetencí. Žádoucí by přitom bylo zvýšit kompetence vedení Lesů ČR oproti ministerstvu zemědělství. Role generálního ředitele LČR by pak měla být, pokud už by byla jako dosud politicky obsazována, zahrnuta do politických dohod s tím, že obdobně jako staví šéfa parlamentu opozice, patřil by opozici také výběr nejvyššího představitele LČR. Větší aktivity musí vyvíjet také dozorčí rada Lesů ČR.

Se zásadní aktivitou ale musí přijít samotné ministerstvo bez ohledu na rizika zpolitizované kritiky. Naše lesnictví totiž potřebuje koncepci, které se téměř dvacet let po transformaci ekonomiky stále nedočkalo. Kdyby přitom takový materiál existoval a byl argumentačně odůvodněn, přispěl by nepochybně k uklidnění celého oboru.

Základní pilíře potřebné koncepce nejsou navíc zase tak složité. V praxi by totiž mělo jít kromě depolitizace také o minimalizaci rizik korupce a protekcionismu a podporu standardních tržních mechanismů. (To samozřejmě nezajistí žádný forenzní audit.)

V prvé řadě by se přitom měla změnit dosavadní konstrukce smluv na zakázky pro Lesy ČR a také kritéria výběru partnerských firem nejen podle nabízených cen. Dřevní hmota by měla být obchodována prostřednictvím aukcí a burz, což se u nás prakticky neděje. Podnikatelé v oboru by se také měli dozvědět strategii státu v objemu těžby dřeva. A stát by měl deklarovat a dodržet způsob, jakým alespoň část lesních porostů ve svém vlastnictví zprivatizuje.

Ministr Gandalovič má smůlu

Uvedené výzvy čekají na své řešení již po mnoho let, všichni dosavadní ministři zemědělství je ale před sebou neustále valili jako chrobák svou stále se zvětšující kuličku. I kvůli hypoteční a následné stavební krizi a poklesu cen dřeva je ale zřejmé, že dál už to nepůjde a něco se musí stát.

V tomto smyslu má současný ministr zemědělství poněkud smůlu, že se ocitl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Za většinu nahromaděných problémů nemůže, ale alespoň část z nich musí řešit. Pro tuzemské lesnictví by bylo nicméně velmi žádoucí, kdyby pro to našel pochopení alespoň ve vlastní politické straně.

Pro začátek by například stačilo, aby státní lesy nezadávaly zakázky subjektům, které jim dluží peníze. To se ale musí týkat nejen společnosti CE Wood, která je v současnosti asi největším dlužníkem Lesů ČR a ještě ohlásila proti ČR arbitráž, ale prostě všech. Přidá-li se k tomu liberalizace obchodního prostředí (burzy, aukce, nové podmínky smluv), nemusely by být problémy ani s těmi dluhy.

LN, 22.8.2008

Autor je agrární analytik