Neuplyne jediný den, abychom v televizním zpravodajství nesledovali v přímém přenosu něčí nářek, že chybí řidiči, zdravotní sestry, státní úředníci a kdovíkdo další, a že nepomáhá ani zvyšování platů a zaměstnanecké benefity. Na straně druhé vidíme dojemné projevy starostí politiků, co si počnou chudáci naši občané pracující ve Spojeném království (asi 40 tisíc osob), pokud dojde k brexitu. Dosud nikdy ale nezaznělo, že nedostatek kvalifikovaných pracovníků je zákonitý projev globalizace, která neodvratně způsobuje z méně ekonomicky vyspělých zemí odliv lidského kapitálu (human capital flight), což je výstižnější, než známější termín odliv mozků (brain drain), pod kterým se rozumí jen odliv inteligence. V současnosti se totiž od nás odlévají nejen mozky, ale i ruce a nohy. Naši politici se brání doznání, že ve světovém, alias globálním prostoru, jsme rozvojovou zemí, ze které lidé odcházejí za lepšími podmínkami do zahraničí.

Není v silách naší ekonomiky zaplatit hokejistu v tuzemsku stejně jako v USA a absolvent medicíny nemůže mít plat jako na Klinice Mayo. To ale platí pro všechny profese, nejen pro hokejisty, fotbalisty, lékaře a zdravotní sestry. Řidič autobusu má v Londýně také větší plat než u nás. Každodenně jsme přesvědčováni, že „se nám daří nejlépe, jak se nám kdy dařilo“. To ovšem záleží na tom, koho mluvčí rozumí pod pojmem „nám“. V roce 1990 byl průměrný měsíční příjem 3 286 Kčs, a přestože je průměr velmi ošidný údaj, lze tvrdit, že byl tehdy blíže pravdě než dnes, kdy plat manažera je několikanásobkem platu jeho podřízených, ale v roce 1990 byl plat ředitele na úrovni 70 % kvalifikovaného dělníka. Hlavní úskalí tvrzení, že je nám nejlíp, je v tom, že srovnáváme „jiné měny“. Vlivem inflace se dnes používá lapidární přepočet, že současná „tisícovka“ se rovná tehdejší „stovce“. Pokud tedy dnes firma či instituce nabízí plat 30 000 Kč měsíčně, není to po téměř třiceti letech budování kapitalistické ekonomiky žádný bombastický úspěch.

Systémové řešení bude nesporně velmi obtížné, ale ze strany našich politiků se neobjevují ani návrhy. Lidová tvořivost proto hledá řešení sama. Politici a akademici už jej našli. Je to souběh úvazků. Dvě a více funkcí (platů) už umožňují slušný standard bez puzení k ekonomické emigraci. Politici tento problém neřeší vůbec, jsou přece natolik schopní, či všeho schopní, že více úvazků snadno zvládnou, ale na univerzitách se svého času koketovalo s myšlenkou, že by bylo vhodné duplicitní pseudoúvazky eliminovat jejich kontrolou přes rodná čísla. Této podlosti bylo naštěstí definitivně zabráněno přijetím nařízení EUo ochraně osobních údajů (General Data Protection Regulation, GDPR), takže nadále může být na výplatních listinách veřejných institucí více osob, než je v nich vůbec k dispozici židlí.

Stejný model je bohužel nepoužitelný u profesí, ve kterých nelze „sedět jedním zadkem současně na dvou židlích“, což jsou třeba řidiči autobusů a zdravotní sestry. Chtít, aby řidič jezdil současně po Teplicích i po Ústí nad Labem, je sice možné, ale zhola nereálné. Ono je to sice nefunkční i v případech politiků a akademiků, ale tam se to tak nebere.

Řešením může být jen rychlý růst ekonomiky. Někde se totiž zadrhlo realizování transformačního sloganu z roku 1990 „do dvou let budeme snídat šampaňské s kaviárem“, nebo se povedlo jen omezenému okruhu občanů. Málo či vůbec nepomohou náborové příspěvky, otevření dalších zdravotních škol či snížení věkové hranice pro získání řidičského průkazu, nebo čím nás ještě vláda a poslanci překvapí. Na chvíli by pomohl přesun části úředníků státní správy do výroby, ale to se naposled podařilo nacistům. Ani v poválečném Československu se akce v letech 1948-1951 nazvané 65 tisíc do výroby, a 77 tisíc do výroby, nepodařilo realizovat, a to především pro tvrdý odpor ministerstev. Stejně úpornou kruhovou obranu by bylo nutné očekávat i u dnešních státních institucí a přebujelých škol, pokud by vznikl požadavek na jejich redukci.

Ale mělo by být v silách „stran a vlády“ šílený trend růstu pracovníku státní správy alespoň zastavit, a neprohlubovat tak dále propast mezi příjmovými skupinami obyvatelstva.

„Když jste v díře, nejdůležitější věc, kterou byste měli udělat, je přestat ji kopat.“
Warren Edward Buffett, americký miliardář a filantrop