Snaha stále navyšovat prostředky na vědu a výzkum je v naší situaci plýtvavým luxusem

Růst prostředků na financování vědy a výzkumu je u nás vzývanou prioritou za všech režimů. Pamětníci si nepochybně vzpomenou na nekonečné prázdné omílání „vědeckotechnické revoluce“ a „urychlení inovací“ za minulého režimu. Dnes se v tomto směru situace vůbec nezměnila, ba právě naopak. Masivní navyšování prostředků na vědu a výzkum je znovu příkazem doby a údajnou nezpochybnitelnou podmínkou naší prosperity. Ale stejně jako tehdy hrozí budování Potěmkinových vesnic.

Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) nedávno dokončil prověrku vynakládání veřejných prostředků na vědu a výzkum za roky 2014 – 16 a je třeba jej za toto „fouknutí“ proti větru pochválit. Neváhal otevřeně poukázat na některé zásadní problémy, které dnešní exploze prostředků na vědu a výzkum přináší, a vysloužil si za to nevrlou kritiku ministerstva školství. Závěry NKÚ jsou však u nás prvním velmi potřebným impulsem k vystřízlivění z široce sdílené iluze, že zvyšování peněz na vědu a výzkum je jedinou správnou cestou k prosperitě a blahobytu naší země.

Ve veřejnosti i sdělovacích prostředcích je hluboce zakořeněná naivní představa, že zvýšení peněz na vědu a výzkum bude mít za následek rozmach vědecké činnosti našich ústavů a univerzit, která se automaticky projeví v nových objevech a patentech, jež budou uplatněny ve výrobě našich podniků, a tak se konečně staneme zemí vyrábějící produkci s vysokou přidanou hodnotou a budeme mezi bohatými státy dnešního světa. A politici všech barev to rádi opakují a očekávají za to chválu. Tak přímočaře však bohužel vztah mezi penězi na vědu a ekonomickou výkonností nefunguje.

NKÚ nyní zjistil zdánlivě překvapující fakta – v roce 2010 jsme vydávali na vědu a výzkum o jednu pětinu méně než byl průměr EU, v roce 2015 už o čtvrtinu více, ale počet přihlášených patentů klesnul. To svědčí o tom, že přímý vztah mezi objemem peněz a počtem patentů neexistuje, že se penězi v této oblasti plýtvá a že to umožňuje pokračovat v přežívání iracionálního systému fungování vědy a výzkumu u nás.

Chybná je ale vůbec sama základní myšlenka o samospasitelnosti vědy a výzkumu, nota bene v ekonomice jako je ta naše. Musíme si realisticky přiznat, že země naší velikosti a bohatství na široký rozvoj základního vědeckého výzkumu prostě nemá. A už vůbec není ve většině případů schopna jeho produkci prakticky aplikovat a využívat. Miliardy, které se vezmou jiným oblastem, a navýší se jimi rozpočty vědeckých center, možná povedou v našich podmínkách k nějakým dílčím objevům a umožní profesní růst několika nadějným vědcům, ale většinou s tím dovětkem, že pomůžeme pouze skutečným velmocem v oboru vědy a výzkumu, bez jejichž spolupráce dnes nelze skutečně špičkové objevy uskutečnit, a dáme našim vědcům příležitost dovršit své kariéry na prestižních zahraničních pracovištích – to znamená, že o ně přijdeme. Země velikosti většího čínského města nebo malého státu americké Unie nemá šanci vybudovat vědecké kapacity schopné významněji ovlivnit fungování vlastní ekonomiky.

Schopnost české podnikové sféry aplikovat výsledky české vědy je rovněž velmi omezená. Jenom si připomeňme, že všechny klíčové vědecké objevy české provenience byly dotaženy a aplikovány v zahraničí. Struktura naší ekonomiky z velké části ani přímou interakci výroby a vědy neumožňuje. Rozhodující úlohu v naší ekonomice hrají nadnárodní společnosti a české podniky v jejich rukou jsou v pozici subdodavatelů. O aplikaci vědeckých poznatků u nich rozhodují zahraniční centrály. Ty mají přístup ke všem patentům a výsledkům světové vědy a výzkumu a rozhodně nezávisejí na českých vědeckých kapacitách. Je jistě chvályhodné, když některé z nich zřizují svá vědeckovýzkumná centra u nás a spolupracují se českými výzkumnými pracovišti. Rozhodně bychom se však neměli opájet planými nadějemi, že poplatky za vědecké patenty a licence mohou výrazněji změnit ekonomické postavení naší země a životní úroveň jejích obyvatel.

Snaha neustále navyšovat prostředky na vědu a výzkum je v současných poměrech plýtvavým luxusem, který naopak umožňuje přežívat neefektivitě a šlendriánu, které mají u nás v této oblasti hlubokou tradici.

Institut VK