Neexistuje nic jako problém vyčerpání zdrojů. Opakuji pomalu a důrazně: Neexistuje nic jako problém vyčerpání zdrojů. Když jsem přesně to stejné říkal před deseti lety, řada studentů i kolegů vrtěla hlavou.
Ale skutečně: Problém se zdroji je ten poslední, který by nás měl trápit.
Pro ilustraci.
Jen za poslední dobu se objevily zprávy o růstu světových těžitelných zásob ropy v oblastech, jako je Brazílie, Kanada či Guyana. Obecně jsou data o těžitelných zásobách problematická, ale za ověřené číslo lze považovat nyní asi 1,8 bilionu barelů suroviny. V roce 2016, kdy po letech poklesla poprvé data o těchto zásobách, to bylo asi 1,65 bilionu.
Co se tehdy stalo? Je to jednoduché – v předchozích letech byla cena ropy po ekonomické krizi na trzích velmi nízká. Svět měl přebytek a hlavní země těžily pod svoji úroveň. Poklesla „prospektorská“ aktivita. Proč hledat a investovat do technologií, když návratnost byla v dálavách?
Hlavní producentské země se potýkaly s rozpočtovou krizí (u nich platí, že nízká cena za barel = obrovský schodek rozpočtu), proto dále omezily produkci, aby cenu poslaly nahoru. Trhu pomohly i nějaké ty války (nechci, aby to vyznělo cynicky, ale je to tak). Co se stalo dál, bylo logické. Růst cen vybudil prospektory především v zemích mimo OPEC či spolupracujících s těmito producenty.
Otevřelo se totiž „okno na trhu“ a kapitál hledal velmi rychle způsob, jak ho využít a jak se zhodnotit. Svoje sehrál dlouholetý technologický pokrok, těžba z písků a břidlic se ukázala jako schůdnější a hlavně stále levnější, díky tomu prudce rostla produkce ve Spojených státech a ještě rychleji než produkce se zvyšovaly těžitelné zásoby. Protože ne všechno, co se našlo, se za dané ceny vyplatilo těžit.
Takže vida. Jakmile vydrží nějakou dobu vyšší cena, prospektoři rozjedou svoji snahu, do oboru dorazí investice a rázem máme zase podstatně vyšší objem reálně těžitelných zásob. Tohle se opakuje dlouhé roky a dnes již staletí. Kolikrát jsme od roku třeba 1880 měli vytěžit poslední barel? To se nedá spočítat.
Aneb ekonomika znovu zvítězila nad všemi ideologiemi (kdo chce, nechť si klidně dosadí nad lží a nenávistí) a bude to tak vždycky. Což je pocit, který při všem ideovém marasmu, kterým se občas brodíme, vlastně uklidní.
Mimochodem, leccos ukázala i reakce trhu na teroristický útok proti saúdskoarabským těžebním platformám v půlce letošního září. Produkce země poklesla na polovinu. Před pár lety by to vedlo k panice a k prudkému, skoro by se dalo říci brutálnímu posunu cen nahoru. Jenže co se stalo skutečně? Nastal posun o dvě procenta. Ano, pouhá dvě procenta - což je změna, která ve skutečnosti vlastně ani nestojí za řeč. A za pár dnů bylo všechno pryč.
Když se podíváme na nominální úroveň ceny ropy v dolarech, jsme nyní někde na úrovni roku 2006. Reálně tedy podstatně níže. Popravdě – při zohlednění inflace je současná cena ropy zhruba na úrovni roku 1974, tedy po opadnutí prvního ropného šoku.
Tak to prostě je a tak to i bude. Nedostatek zdrojů je to poslední, co by nás mělo znepokojovat. Ropy bude dost i v době, kdy už budeme technologicky úplně jinde a kdy se poptávka omezí na nějaký ten chemický průmysl. Věřme ekonomice a lidskému důmyslu více, než věrozvěstům poplašných zpráv.
Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem